Znáte ten pocit, když se ráno probudíte do tmy? Nemyslím tím tmu noci, ani absenci denního světla, ale tmu duše, která ještě spí, nevědoma si své skutečné podstaty.
Můžeme být obklopení spoustou věcí, majetkem, lidmi, vjemy, máme chytré telefony s internetem, ale přesto je to pořád takové nějaké prázdné, nedostatečné, nestačí to, postrádá to smysl.
Jistě, povinností, tužeb, práce, či ambicí je možné najít mnoho, ale není to ve skutečnosti někdy prostě jen útěk, před tou “prázdnotou” uvnitř?
Jaký to má všechno smysl?
Pro každého jistě jiný, podle toho, v jaké fázi svého vývoje se nacházíme. Z pohledu života to má smysl vždy. Ale?
Když mi dnes ráno přišel tento obraz, tak jsem uviděl podobenství, mezi dnem a nocí a vývojem naší duše.
Ve svém životě jsem prošel nespočtem období, kdy jsem zažíval určitou jasnost, věděl jsem, proč ráno vstávám, těšil jsem se, věděl jsem, co chci.
A pak také dlouhá období či dny, kdy nebylo jasné vůbec nic, jako by to bylo v mlze, jako bych ve svém životě, či cílech a činnostech, žádný smysl neviděl, necítil.
Podobně je možné si představit i delší cykly, které dost možná přesahují náš současný život, kdy zažíváme “noc”, tmu, jakési období zapomenutí, nevědomosti, odpojení, či pocitu oddělenosti.
Není to někdy vůbec snadné.
Jisté je ale jedno. Tak jako den střídá noc, a noc zase den, tak stejně jistě přijde i svítání, které ohlašuje naše skutečné probouzení.
Svítání, ve kterém nejprve rozkvétá naše duchovní ego, ve všech možných podobách, které pak postupně s přibývajícím světlem vědomí dozrává, mění se a ztrácí svoji důležitost.
Světlo vědomí, které není opakem tmy, a není ani dobrem, stojícím proti zlu.
Objímá všechny protiklady, obsahuje paradoxy, nikomu nepatří, a přesto je vším.
Život běží dál, kola a cykly se točí, ale ve vás už svítá nový den, který nikdy nekončí.
Nechť se každý náš nádech a výdech stane požehnáním a světlem na cestě probouzení naší duše.
S Láskou, Libor
