Je to jako prázdné místo, zdánlivě neviditelné, někde hluboko skryté. Nechci se tam dívat, bojím se toho, jen z velké dálky kroužím svou pozorností okolo. Udělal bych cokoli, abych se tomu vyhnul. Přeji si, aby to zmizelo, aby to nebylo, šílím z pomyšlení, že bych pil z toho pramene. Přesto je to součástí mě. Tiše to čeká na moji lásku, chce to jen být viděno, přijato a propuštěno. To je vše. 

Ten, kdo se někdy setkal se smrtí, ví, že s bezmocí jsou si velmi blízké. Často chodí spolu. Ne však proto, že by byly zlé, kruté, nebo nespravedlivé. Z mého pohledu právě naopak, přinášejí milost. Očišťují nás od falešných přesvědčení, kontroly, od té vnitřní křeče, věčné úzkosti a strachů našeho malého ega. 

Čelit tomu, že vlastně nikdo nevíme, jestli bude naše srdce bít i v příštích deseti minutách chce značnou dávku odvahy a upřímnosti. Možná, že bychom žili jinak, kdyby jsme si to dokázali přiznat. Možná by se změnily naše priority. Rodina, vztahy, klid, poctivost, smysluplnost – myslím, že o tom nejčastěji mluví lidé na smrtelné posteli. Možná by i situace ve společnosti vypadala jinak, kdybychom kontrolu a paranoidní manipulaci dokázali uvolnit přijetím, důvěrou a klidem. Nepotřebovali bychom pak falešné autority, které bohurovně zneužívají lidské bezmoci k osobním cílům a dokonce si snad myslí, že můžou mít pod kontrolou, jak dlouho tady kdo ještě bude, jako by to věděli lépe než smrt. 

Ten, kdo není ochotný se své bezmoci podívat do tváře, tohle však neprohlédne.

Nedávno jsem rozšířil své vzdělání o Mahalo metodu, rozvíjel a prohluboval jsem tam své schopnosti rozpouštění “emočního krunýře”. Pod tím pojmem si můžete představit určitý otisk, strukturu, zatuhlou emoční a psychickou energii v těle. 

Je ukovaný hlavně z bolesti, smutku, potlačeného vzteku a strachu. I když není běžným okem vidět, přesto tam je a vnímáme ho pokaždé, když se nás “něco dotkne”, když cítíme úzkost, když se hádáme, nebo ponižujeme, když se chceme projevit nebo vyjádřit, ale nejde to, když ubližujeme sobě, nebo i lidem, které máme rádi, když toužíme být milováni a zažívat blízkost, ale nepustíme k sobě nikoho ze strachu ze zranění, opuštění, zneužití, či zrady, atd.

Tento emoční krunýř nám kdysi sloužil jako velmi užitečná ochrana. Pomáhal nám přežít náročné životní situace, obzvláště v době, kdy jsme byli ještě velmi zranitelní a proti různým vlivům okolí bezmocní. Bohužel, často i v dospělosti stále ještě nosíme stejný krunýř, jako jsme nosili v dětství, i když už je dost těsný. Některé jeho části jsme zdědili po předcích a z jakésy často absurdní loajality si je stále držíme, i když to už neprospívá nám, ani jim. Některé části, pudy a strachy máme dokonce až po našich zvířecích předcích, ale tak daleko teď zacházet nemusíme.

Málokdo je ochotný se s tímto krunýřem dobrovolně potkat a uvolnit ho (dříve než přijde kolaps, zdravotní problémy, nebo se blíží smrt), protože tak nějak i podvědomě tušíme, že tu potlačenou emoční energii bude třeba potkat, přijmout a uvolnit. Lidově řečeno: “potkat se se svými sračkami” a přijmout za ně zodpovědnost. A toho se bojíme, moc se nám do toho obvykle nechce. Tak jak jsem psal na začátku, udělal bych snad cokoli, abych se tomu vyhnul, dokud jsem opravdu nepochopil, že utíkání, vyhýbání a lhaní je cesta do pekla, nebo možná lépe setrvávání v pekle.

Ale jak na to? Jak z toho ven? V minulosti jsem vyzkoušel snad všechny populární způsoby. Alkohol, prášky, drogy, závislosti na počítačových hrách, televizi, pornu, utíkání do vztahů nebo k workoholismu, lhaní (i sobě), (sebe)manipulace, přehnanou extroverzi, kulturu, nebo naopak izolaci. Možná to znáte. Taky spoustu těch věcí, které člověk dělá, “když se nikdo nedívá”. Do čehož se dají započítat i pomluvy, (sebe)ponižování, (sebe)kritika, odsuzování, závist, nenávist… 

Všechno to pomáhalo ale vždycky jen na chvíli a neslo to s sebou vždy dříve nebo později kocovinu, propady, deprese, či různé vedlejší účinky.

Díky tomu, že jsem to ale sám všechno prožil a stále někdy zažívám, přineslo to také hluboký soucit a pochopení ke každému, kdo je v této “hře” stále ještě chycený a plně ztotožněný se svojí iluzorní identitou, která je podmíněná strachem, minulými traumaty a emočním krunýřem. Vím dobře, jak “skutečné” a přesvědčivé to umí být. Píšu to teď také na obhajobu všech konfliktů, které probíhají ve společnosti, nejen mezi “tečkovanými a netečkovanými”. Vím, kolik bolesti, strachu a bezmoci je skryto za těmi rozhodnutími. Buďme k sobě prosím soucitní, citliví a laskaví. Pravda je totiž někde uprostřed, nebo možná lépe někde hluboko uvnitř nás.

Toto období není snadné pro nikoho z nás. Velké vnější tlaky a intenzivní, nepředvídatelné změny otevírají naše vnitřní třinácté komnaty, bourají zaběhlé zvyky, jistoty i hranice, o kterých jsme si nejspíš všichni mysleli, že k jejich překročení už snad dojít ani nemůže. Můžeme však také pozorovat, že každý se se situací vyrovnáváme jinak, někoho se dotýká méně a někoho více. To, jak reagujeme a jaké situace si do života přitahujeme, je přímo úměrné našim mentálním (přesvědčením a programům), emočním a fyzickým otiskům. Pokud nad situací člověk nemá nadhled, není si vědom svého “krunýře”, a nemá tedy ani potřebnou kapacitu emoce a myšlenky uvolnit, místo aby na ně reagoval, tak vždy jedná na základě určitého autopilota, automaticky, bez schopnosti sebereflexe či dohlédnutí dlouhodobějších následků svých činů.

Situace ale není tak bezvýchodná, nebo komplikovaná, jak se někdy může zdát. Náš emoční i mentální krunýř je možné poměrně snadno uvolnit, čímž přirozeně a automaticky následně dochází k pozitivním změnám prožívání, často i k vyřešení různých zdravotních problémů.

Pokud si s nějakou životní situací nevíte rady, nebo se vám opakovaně vrací nepříjemné stavy či vztahové problémy a chcete už z toho “začarovaného kruhu” konečně ven, tak můžete využít některou z mých služeb, kterou naleznete ZDE.