můžeš mít teprve tehdy, až budou všichni ostatní šťastní a nebo až bude všechno „zařízené“, hotové, až bude o všechno postarané. Do té doby makej, snaž se, bojuj, usiluj a nebo umři.

Právo na štěstí a klid si musíš zasloužit, získat, někdo ti to musí dovolit, uznat, jinak nic, nemáš nárok. O tom, jestli už je to dost, rozhodují druzí. Jejich potřeby jsou přece tak důležité, podmiňují tvůj pocit, který ze sebe máš.

Nezáleží na tom, jak jsi inteligentní, bohatý ani úspěšný, podle tohoto vzorce možná jedeš taky. Někdy jsi z toho možná už unavený, naštvaný a chceš to změnit, jindy je to ale úplně nenápadné, automatické, samozřejmé, být potřebný tě uspokojuje.

Už jsi jistě taky našel celou řadu strategií a kompenzací, jak se od bolesti nebo prázdnoty odpojit, jak ji na chvíli nevnímat.

A zdraví? To s tím přece nesouvisí. Až budou všichni v pohodě, najdeš si na sebe taky chvíli čas. Jak chutná opravdový klid a uvolnění jsi už zapomněl. Vnější změny ani dovolená nepomáhají.

Co by se stalo, kdyby jsi se zastavil? Tím nemyslím smrt, jako úplně, ale kdyby jsi se prostě přestal snažit vše řídit, nebo kontrolovat. Jsou tam jen ty nepříjemné pocity zmaru, smutku, opuštění, selhání, nedostatečnosti a nebo viny? Nebo i něco jiného? Radši stále něco dělat, než se s tím potkat?

Je tohle všechno? Je tohle smysl života? Je možné to mít jinak? Je možné být zase v pohodě? Být sám sebou. Hned teď?

Ano.

Libor Váňa