Znám ten pocit, kdy už ve chvíli, když vstávám, čistím si zuby a chtěl bych si např. zacvičit, tak už cítím, že mám zpoždění, že nestíhám. Mé fyzické tělo je tady, spíš ho ale nevnímám, a mé pocity a myšlenky jsou několik kroků napřed. Hlava mi háže představy, kolik bych toho měl stihnout, nakládá očekávání, že tříměsíční práci zvládnu určitě za dopoledne, když nebudu cvičit a když si nedám v klidu snídani, když budu pospíchat. 

Tvoření v přítomnosti, bděle nebo z klidu je nemyslitelné. V přítomnosti bych totiž mohl skutečně vnímat svoji realitu a dost možná bych si i všiml, že sám sobě lžu, ubližuju, a že jedu podle programů, které nejsou zdravé a nejsou prospěšné. Vycházejí z traumatu. Nejčastěji “Musíš si to zasloužit”, “Všechno zvládnu”, “Všechny zachráním”, “Nikdo jiný to neudělá, takže musím já”, “Musím být perfektní”, “Jsem na to sám.” atd.

Příčiny jsou různé, u mě to byla mimo jiné přehnaná péče a ochrana mých rodičů, hlavně maminky, která pro mě chtěla to nejlepší. Zahlcovalo mě to a tak jsem se naučil odpojovat. Přestal jsem postupně vnímat své tělo, své pocity, věřit své intuici. Často mi nebylo dovoleno mé vlastní prožívání, bylo nežádoucí, ohrožující, bylo “moc”, nebo bylo v rozporu s výchovnými postupy a programy. Někdy přicházely i tresty.

Ano, zdravá míra a zdravé, pevné a hlavně srozumitelně komunikované hranice jsou velmi důležité. Jejich absence formovala moji osobnost také dost destruktivně, nicméně chci důrazně a s láskou poznamenat, že vinit své rodiče z čehokoli je cesta do pekla a jen další hra ega. Oni opravdu dělali jen to, co sami znali a uměli. Jejich dětství bylo také náročné, posléze i životy, a neměli tehdy možnost roky procházet terapiemi a sebepoznáním, jako jsem si to dovolil já. 

To, co se mnohokrát dělo nebylo v pořádku, nebylo zdravé a musel jsem si v sobě cestou přiznat a prožít mnoho nenávisti, smutku, vzteku, studu, strachu, bezmoci, které jsem si v průběhu dětství nasbíral. Ty staré pocity uvolňuji ještě i dnes, už ale vím, že odpuštění přichází ruku v ruce s přijetím zodpovědnosti za svůj život a nitro. Je to jen na mě, jak s tím teď nakládám, jestli jako oběť a nebo jestli v tom nacházím zdroj své moudrosti a tvořivosti.

Všechna ta zdánlivě (jen pro ego) nepříjemná, otravná, zdlouhavá, vnitřní práce nese vždy své sladké plody. Přijetím zodpovědnosti, integrací a uvolněním starých programů a usazenin se postupně mění celá realita. Dříve pro mě bylo velmi náročné s rodičema vycházet, komunikovat, vlastně jsem se vědomě i nevědomě kontaktu spíše vyhýbal, protože to ve mě otevíralo a mačkalo nepříjemná, vytěsněná místa. Dnes mám ale opravdu skvělé rodiče a vztah i komunikaci, jaká dříve vůbec nebyla možná, ani bych tomu snad nevěřil, že to půjde. Odměnou je mi teď navíc jejich velká podpora, bez které by mi na světě bylo mnohem hůř.

No, ale zpět k tomu pocitu, tlaku, spěchu, nepřítomnosti, tomu, kdy si vyčítám, že medituji, nebo odpočívám, nebo jím, nebo nezvládám deset věcí najednou. Je důležité si toho hlavně všimnout a uvědomit si, že je to jen program. Může to znamenat, že tě čeká cesta odpouštění a integrace starých emocí a práce s tělem, kde se obvykle nacházejí příčiny, ale může to znamenat i to, že už máš klidně v sobě pořádek, čisto, ale prostě jen jedeš ve starém programu, který sám o sobě vytváří ty pocity nedostatku, kterými se živí. 

Kdo viděl nový Matrix, může si to lépe představit. Je to vlastně úplně autonomní, různě komplexní, samostatná realita, která je zdrojována z vaší životní energie, skrze kterou nevidíte realitu takovou, jaká je, ale takovou, jak vám říká tento komplex. Můžete být například milionář, ale stejně žít v tom, že máte pořád málo, a nebo můžete mít skvělého partnera, ale vidíte vedle sebe jen necitlivou zrůdu a hledáte si milence, a nebo, což vidím často, můžete být naprosto úžasní, talentovaní, kreativní, inspirativní, hodnotní, ale přes tento filtr se vnímáte a jevíte jako bezcenná šedá myška.

Uvědomění je první krok. Dále vás čeká rozhodnutí, jestli si vezmete červenou nebo modrou pilulku. Tedy jestli budete dál pokračovat tak, jako doposud, v pohodlí uspokojování, sebeklamů, lží a iluzí, a nebo jestli se rozhodnete vydat na nejistou cestu vnitřního osvobození.

Rozhodnutí je na vás, cesta může být společná.

Libor Váňa