Každý máme svá citlivá, zranitelná místa, která pečlivě, někdy až úzkostně schováváme před světem, často i sami před sebou. Nedávno jsem na jednom kurzu zažil skvělá skupinová cvičení. Bylo nás v kruhu asi 20 a spočívalo to v tom, že jsme volně, v bezpečném prostoru mohli před skupinou vyjádřit, říct, co nechceme, aby o nás druzí věděli. Témata byla různá, od nejistoty, pochybností o sobě, problémů ve vztazích nebo se závislostmi, taky padaly různé “masky dokonalosti”. Bylo to silné a velmi uvolňující, prohlubovalo to pocit důvěry ve skupině. Druhé cvičení spočívalo v tom, že jsme se vždy obrátili na toho vedle nás a do očí jsme mu mohli říct větu: “Často předstírám, že…(doplňte si sami)” a tak sdílel jeden za druhým. To prostor, alespoň z mého pohledu naplnilo ještě větším uvolněním. Nejenom prostor, i osobně to bylo velmi osvobozující moci ukázat svá tajná místa, to, za co se třeba stydíme, nebo se v tom bojíme být viděni, že budeme odmítnuti. Nikdo nic nekomentoval, nehodnotil, šlo jen o to to přiznat, přijmout, vyjádřit a tím propustit.
Vlivem výchovy, různých společenských či náboženských konvencí, dogmat, či našich dětských zranění jsme si vytvořili různé obranné mechanismy a také přijali různé zákazy např. projevovat své emoce. (“Chlapi přece nepláčou”, “Nesměj se tak nahlas”, “Jestli budeš brečet, tak ti ještě přidám, aby jsi měl opravdu proč”, “Nevztekej se, nebo tě nebudu mít ráda”…). Každý jsme se s tím naučili vyrovnávat po svém, na různé podoby a projevy těchto zranění v tomto článku není prostor, ale jeho poselství s tím přece jen úzce souvisí.
Obecným následkem těchto vlivů a náročných zkušeností je jakési rozdělení osobnosti na tu, kterou můžeme a chceme ukazovat (kterou prezentujeme třeba na sociálních sítích) a na tu, kterou před světem skrýváme. Děláme, jakoby tato “špatná”, nechtěná část ani nebyla, bojíme se jí a potlačujeme ji. Někdy by jsme ji i rádi projevili, třeba když se zamilujeme a chceme vyjádřit své city, když si chceme nastavit hranice, říct ne, když chceme ukázat své talenty a nebo požádat o naplnění našich potřeb, ale nejde to, náš emoční, “obranný krunýř” nám to nedovolí. Místo autenticity přijde paralýza, úzkost, útok, sabotáž nebo útěk. Těžko se s tím žije, je to vlastně příčina většiny našich konfliktů, vztahových i pracovních problémů.
Řešení je většinou nalezeno v individuální terapii a nebo při nějaké skupinové práci, kde je k tomu vytvořený bezpečný, důvěrný prostor.
Abych šel příkladem, tak s tím zrovna sám začnu. Už od mala mě zajímají lidské emoce a všechno spojené s tím uvnitř nás. Práce s lidmi a duší je mým posláním, mám k tomu všechny potřebné dary i talenty. Pravidelně a dlouhodobě podnikám ty nejhlubší cesty do hlubin kolektivního vědomí i své duše, ať už to bylo skrze šamanskou cestu, sny, změněné stavy vědomí, dlouhodobé pobyty ve tmě (dohromady 108 dní), meditace, ústraní, půsty, vision questy, cesty po světě a v neposlední řadě také skrze svůj osobní a intimní život. Témata studuji i teoreticky, ale při své praxi vycházím vždy především z hlubokých, vnitřních zkušeností a ze spojení se Zdrojem. Moji citlivost, empatii a vnímavost jsem však vždy neprožíval úplně jako dar. U nás doma se nesměly projevovat emoce a celkově bylo pod povrchem funkční rodiny ukryto obrovské množství bolesti a strachu, které moji předci neměli možnost, schopnost ani kapacitu zpracovat, či uvolnit. Válka, chudoba, tragické ztráty milovaných, v každém rodu je možné najít podobná traumata a ostatně kolektivní vědomí, jehož jsme všichni součástí je jich plné bohatě.
Proč to ale píšu? Já sám jsem si v dětství vyvinul celou řadu krunýřů, brnění, obranných mechanismů a strategií. Jednou z nich je ten silný kluk, věčně usměvavý, se zářícíma očima. Každému vždy k dispozici, pokud něco potřebuje. Samozřejmě, že “já nic nepotřebuju a všechno vždy zvládnu sám”. (a ještě při tom někoho zachráním). Ano, je to tak, má vnitřní odvaha i síla je obrovská, zároveň je to ale i maska a obrana, pod kterou skrývám svoji zranitelnost, nejistotu i jemnost. Nějaké přesvědčení (program) uvnitř mi říká, že nemůžu ukázat své slabosti, že bych tak ztratil důvěru, že přece když pomáhám druhým, aby uvolnili svá traumata a omezení, tak že bych měl být “dokonalý”, mít všechno vyřešeno. Vím, že je to hloupost, že je to přesně naopak, ale tu masku jsem nosil tak dlouho, že je někdy fakt těžké ji sundat. Ani ne tak před blízkými, jako hlavně před světem. Skrze tu masku ale odmítám hlavně sám sebe. Paradoxně jsem se bál ukázat svoji jedinečnost, krásu a sílu, která je skrytá v autenticitě.
Tohle léto a podzim pro mě byly velmi náročné. Smetla a pohltila mě obrovská vlna emocí a starých traumat. Spustil a otevřel to nejspíš můj regresní prožitek vlastního porodu, pobytu v děloze a všech pocitů, strachů a bolestí s ním spojených. Krom lepších dnů či krátkých období bylo těžké vůbec dýchat. Časté úzkostné a jiné emoční ataky mě dost paralyzovaly a donutily se úplně zastavit, jen odpočívat a trpělivě integrovat. Do toho jsem řešil boreliózu, malárii a taky svoji zamilovanost. Haha, jaký chudáček jsem byl 😀 No, nemít obrovskou, roky budovanou emoční kapacitu, hluboké znalosti a pochopení těchto procesů a nadhled nezaujatého pozorovatele, tak jsem rozhodně skončil v blázinci či na antidepresivech. Velké, obrovské díky také všem mým přátelům a rodičům, za jejich podporu a poskytnutá zázemí, která mi umožnila tím projít relativně v hlubokém klidu.
Jsem z toho venku, už zase dýchám. Cítím obrovskou sílu a inspiraci, ale některé věci ještě dobíhají. Protože jsem několik měsíců, krom nějaké práce se dřevem a příležitostné konzultace, nebyl schopný pracovat, tak jsem vyčerpal jsem své finanční rezervy. Tečkou v tomto procesu bylo, když se mi teď na úplněk potkaly v autě rozvody a musím zaplatit opravu. Jak symbolické završení mé vnitřní smrti, když mi “umřelo i auto”. 😀 Týkalo se to hlubokého strachu z nedostatku. Byla to zkouška, jestli i v takové situaci dokážu zachovat klid, nebo jestli spadnu do starého vzorce a uvěřím tomu strachu.
Jedna z těch věcí, kterou jsem opravdu nechtěl, aby jste o mě věděli byla, že jsem se nedostatku bál (byl ve mě ten strach). Skrýval jsem to i sám před sebou. Zakrýval jsem to buď vnějším “úspěchem”, hromaděním či workoholismem a nebo naopak v asketickém nechtění a skromnosti. Tento potlačený strach však nevyhnutelně přitahoval do mého života takové situace (nemoc, neschopnost pracovat, postarat se o sebe, hmotné ztráty, emoční selhání), abych ho mohl konečně uvidět, přijmout a uvolnit.
Tyto naše vnitřní strachy a bloky je možné uvolnit i dobrovolně, před tím, než ovládnou, nebo zahltí nás život. I mě nakonec nejvíce pomohl bodywork a techniky, které sám používám při práci s klienty. Hold není nad osobní zkušenost 😀 Také vnímám, jak opravdu důležité je dokázat i v náročných životních situacích mít nadhled, takový, který máme jedině v případě, že jsme ve vědomém kontaktu s našim vnitřním Zdrojem, který je nezávislý na vnějších podmínkách.
