Pozoruji vlny a přijde mi to dost jako můj letošní rok. Z jednoho úhlu pohledu se zdá, že neovladatelná síla oceánu naráží do skalnatého pobřeží, tříští se, hlučí, jedna vlna za druhou, nedaje pokoj. Tak jako když vlny emocí, strachů, či domněnkek nemilosrdně naráží do struktury našich vnitřních přesvědčení.
Z jiného, mi bližšího pohledu, však taky vidím něco jiného. Dokonalou hru života. Hru smyslů, hru různých kvalit projeveného, spolupráci, změnu přinášející život – či život přinášející změnu?
Když zpomalím, uvolním soudy hmotných smyslů, tak vidím také jemnost, vidím jak oceán něžně hladí Zemi. Nespočet vln a vlnek různých velikostí a intenzity, různé odstíny modré, hru světla, symfonii bublinek, vznikajících a mizicích. Láskyplný, podporující vztah.
Vidím také, že skála se nevzteká, ale prostě je, v hlubokém přijetí svého Bytí. A když zvednu svůj pohled kousek výš, na horizont, tak nevidím konec.
