Gran Canaria – první ranní kontemplace na skále

Pozoruji vlny a přijde mi to dost jako můj letošní rok. Z jednoho úhlu pohledu se zdá, že neovladatelná síla oceánu naráží do skalnatého pobřeží, tříští se, hlučí, jedna vlna za druhou, nedaje pokoj. Tak jako když vlny emocí, strachů, či domněnkek nemilosrdně naráží do struktury našich vnitřních přesvědčení.
Z jiného, mi bližšího pohledu, však taky vidím něco jiného. Dokonalou hru života. Hru smyslů, hru různých kvalit projeveného, spolupráci, změnu přinášející život – či život přinášející změnu?
Když zpomalím, uvolním soudy hmotných smyslů, tak vidím také jemnost, vidím jak oceán něžně hladí Zemi. Nespočet vln a vlnek různých velikostí a intenzity, různé odstíny modré, hru světla, symfonii bublinek, vznikajících a mizicích. Láskyplný, podporující vztah.
Vidím také, že skála se nevzteká, ale prostě je, v hlubokém přijetí svého Bytí. A když zvednu svůj pohled kousek výš, na horizont, tak nevidím konec.

Najdeš mě také na sociálních sítích:

 Další příspěvky v kategorii:

To jediné co máme…

To jediné co máme…

​To jediné co ve svém životě máme, a i to jen na určitý čas, jsme my sami. Je na nás, jestli se rozhodneme to přijmout jako vzácný dar a mít se rádi a nebo jestli s tím budeme bojovat, či to odmítat. Prázdné místo uvnitř, naši odmítnutou přirozenost, není možné trvale...