Zpověď probuzeného

Kdysi jsem utíkal před strachem, a tak mě strach kontroloval.
Dokud jsem se nenaučil chovat strach jako novorozeně.
Naslouchat mu, ale nepoddávat se mu. Ctít ho, ale neuctívat ho.
Strach mě už nemohl zastavit. Vešel jsem s odvahou do bouře.
Stále mám strach, ale on nemá mě.

Kdysi jsem se styděl za to, kým jsem. Pozval jsem hanbu do svého srdce.
Nechal jsem ji hořet. Řekla mi: “Já se jen snažím chránit tvou zranitelnost.”
Poděkoval jsem hanbě srdečně, a vstoupil jsem do života i tak,
beze studu, s hanbou jako milenkou.

Kdysi jsem měl velký smutek pohřbený ve svém nitru.
Pozval jsem ho, aby vyšel ven a hrál si.
Proplakal jsem oceány. Moje slzné kanálky se vysušily.
A našel jsem radost přímo tehdy a tam. Přímo v jádru mého smutku.
Bylo to zlomené srdce, co mě naučilo, jak milovat.

Kdysi jsem míval úzkost. Mysl, která se nikdy nezastavila.
Myšlenky, které se odmítaly ztišit. Tak jsem se přestal snažit je utišit.
A vypadl jsem ze své mysli, a spadl na Zem. Do bláta.
Kde jsem zakořenil silně jako strom, neotřesitelný, v bezpečí.

Kdysi ve mně hořel vztek. Zavolal jsem ho do světla svého bytí.
Cítil jsem jeho šokující moc. Nechal jsem své srdce tlouct a svou krev vřít.
Naslouchal jsem mu, konečně. A on zakřičel: “Respektuj se totálně, teď!”
“Říkej svou pravdu s vášní!”
“Řekni ne, když myslíš ne!”
“Jdi svou cestou s odvahou!”
“Nedovol nikomu mluvit za tebe!”
Vztek se stal upřímným přítelem. Pravdivým průvodcem.
Krásným, divokým dítětem.

Kdysi se do mě zařezávala osamělost. Zkoušel jsem se rozptýlit a otupit.
Běhal jsem k lidem, k místům, k věcem.  Dokonce jsem předstíral, že jsem “šťastný”.
Ale brzy jsem už nedokázal utíkat. A spadl jsem do srdce osamělosti.

A zemřel jsem a znovu jsem se zrodil do dokonalé samoty a klidu.
Které mě spojily se vším, co je.
Takže jsem nebyl osamělý, ale sám s Celým Životem.
Mé srdce Jedno se všemi srdci.

Kdysi jsem utíkal od obtížných pocitů. Nyní jsou mými poradci, důvěrníky, přáteli,
všichni ve mně mají domov, a všichni zde náleží a mají důstojnost.
Jsem citlivý, jemný, křehký, mé paže kolem všech mých vnitřních dětí.
V mé citlivosti, síla. V mé křehkosti, neotřesitelná Přítomnost.
V hlubinách mých ran, v tom, co jsem nazval “temnotou”,

jsem našel planoucí Světlo, které mě teď vede.
Stal jsem se bojovníkem, když jsem se obrátil k sobě.
A začal jsem naslouchat.                                                                                  

 

Autor: Jeff Foster

autor: | 21. 4. 2019 | Sebepoznání

Máte nějaké vlastní téma, nebo životní situaci, ve které byste se chtěli lépe zorientovat a nebo ji pochopit, přijmout, uvolnit? Rádi byste se spojili s vnitřním Zdrojem, našli rovnováhu a nebo konečně našli řešení opakujících se problémů ve vztazích, nebo jakékoli jiné oblasti? Můžete využít některou z mých individuálních služeb, které najdete ZDE.

Najdeš mě také na sociálních sítích:

 Další příspěvky v kategorii:

JAK NALÉZT VNITŘNÍ KLID?

JAK NALÉZT VNITŘNÍ KLID?

Znám ten pocit, kdy už ve chvíli, když vstávám, čistím si zuby a chtěl bych si např. zacvičit, tak už cítím, že mám zpoždění, že nestíhám. Mé fyzické tělo je tady, spíš ho ale nevnímám, a mé pocity a myšlenky jsou několik kroků napřed. Hlava mi háže představy, kolik...

MÁM VLASTNÍ ZDROJ?

MÁM VLASTNÍ ZDROJ?

Velkou část života jsem žil v prostředí, kde byli lidé natolik zanesení toxickým studem, vinou a dalším emocemi a programy sebeodmítnutí, že byli téměř úplně odpojení od vlastního, vnitřního Zdroje životní a tvořivé energie. Já to tak měl samozřejmě také, proto jsem...

ZASLOUŽÍŠ SI TO

ZASLOUŽÍŠ SI TO

Vnímám velký smutek, žal, hlavně ve spodní části hrudníku. Je to jako nádrž plná bezmoci, ve které se koupe moje srdce a plíce. Střádalo se to tam dlouhé roky, postupně, protože jsem nemohl a hlavně taky neuměl autenticky vyjadřovat a projevovat své emoce. Toto docela...