Bojím se, ozývalo se z mého nitra…

Bojím se, ozývalo se tiše z mého nitra…

Cítím to až v kostech, tentokrát v nohou. Dnes se odkryla další vrstva a během toho, co se tiše uvolňuji v integraci, mi přichází inspirace psát. 

Nejprve se to ohlásilo ve snech, kde jsem z obrovské hlubiny, tak akorát velkým tunelem vytáhnul muže a ženu (pocitově princip mých rodičů) a pak ještě nějakého chlapíka, kterého jsem nevěděl, kam zařadit. Tak trochu jako porod naruby. Jako lano mi sloužilo něco celkem nestabilního, ne příliš pevného, viděl jsem, že kdybych to vzdal nebo zaváhal, tak by se asi přetrhlo, ale když jsem vytrvale pokračoval, kousek po kousku, tak šlo vše hezky plynule a vše dobře dopadlo.

Brzy po probuzení mi volal potenciální klient, nechci ho do toho míchat, jeho soukromí je mi svaté, ale jedno z témat, které jsem z jeho sdílení zaslechl, bych mohl obecně pojmenovat jako “spirituální bypass”. Velmi rozšířené téma v seberozvojových, spíše ezoterických či duchovních kruzích. Jednoduše, česky řečeno, neschopnost a neochota přijmout zodpovědnost za svůj život, dospět, postavit se na vlastní nohy, být někým. Závislost na rodičích projikovaná na Boha, pravdy o nepřipoutanosti, nelpění, nezasahování do dokonalého stvoření v rukou malého dítěte uvnitř. 

Díky němu jsem pochopil, že jsem dnes vytáhl ze své hlubiny i svého “spirituálního sabotéra” a všechno to do sebe začalo hezky zapadat. Měsíce vytrvalé, mravenčí, vnitřní práce uzrály do další fáze, již mohly být uviděny a integrovány. To znamená uvolněny a odpuštěny. Něco jako když se pořád divíte, proč ta loď ještě nejede, i když motory běží a až po důkladném zkoumání najdete zapomenutou kotvu, kterou stačí jen vytáhnout z vody a hurá na cestu.

Téma se ukázalo, ale vytáhnout kotvu chvíli trvalo. Používám k tomu jednoduchou, přesto velmi účinnou “techniku” kontemplace. Spojil jsem se s tématem fyzicky, pocitově i mentálně a nechal svoji pozornost dělat svoji práci, bez nějakého zasahování, jako když dáte do pračky prádlo a po čase ho vytáhnete čisté, nebo jako když dáte do kvasícího hrnce zelí a po čase z toho máte super výživný zázrak plný vitamínů. Neptejte se mě jak, ale prostě to funguje, a nemusíte být elektrikář ani chemik, stačí vaše pozornost a možná trocha trpělivosti. Zkušenější alchymisté přidávají do pračky místo aviváže jednu či dvě odměrky laskavosti, je to pak takové víc svěží a jemnější.

Teď ale zpět k tomu strachu a k nohám. V mém systému, řekl bych především v té energetické úrovni, jsem si nesl starý, rodový, možná spíše kolektivní otisk. A byl hezky hluboko zastrčený, schovaný, symbolicky až v nohou. Možná už jsi někdy slyšel(a) o energetických centrech v těle, které jsou nazývány třeba jako čakry. Podle tohoto systému je první čakra, kořen energetické bytosti, někde na začátku páteře, či v pánvi a pak pokračuje až do korunní čakry nad hlavou. Kde jsou ale nohy, ty k nám nepatří?

Podle mě patří. Nejsou sice tak energeticky činné či výrazné, zdají se být spíše neutrální, ale z mého pohledu skrývají spoustu tajemství lidského, kolektivního i individuálního nevědomí. Nejenom že nám mohou být oporou i stabilitou a přinést i spoustu dalších darů, pokud je zahrneme do našeho vědomí, ale mohou nevědomě sloužit i jako zapomenuté skladiště všeho, co jsme v životě nastřádali. Tady na Kanárských ostrovech, kde teď žiju, se říká, když toho někdo sní více, než je velikost jeho břicha, že to snad musí dávat až do nohou, aby se to do něj všechno vlezlo. Jak výstižné! A v jemnohmotném světe jsou k tomu podle mě náchylní především hypersenzitivní jedinci, kteří jsou často jako houba, která někdy absorbuje ze svého okolí více, než je zdrávo.

Mi osobně, to všechno dohromady dnes dalo obraz starého strachu postavit se na vlastní nohy. Strachu být nezávislý, mít své vlastní hranice i pocity, projevovat je, respektovat je i hájit, být sám sebou a tedy svobodný, zároveň tak ale činit v souladu s celkem a nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Být dospělý – “jak jednoduché”! 

Uviděl jsem, že ten strach ze života, strach dělat chyby, strach, že budu pro někoho “moc”, strach, že jsem v minulosti udělal něco špatně, kontrolující strach z kontroly a další podobné aspekty toho energetického chumlu nejsou moje. Byl to starý otisk v mém systému, neustále blikající kontrolka alarmu, že něco není v pořádku. Chyba ale nebyla ve mě, ani venku, chyba byla v tom programu. Jako špatný vtip opilého programátora, závislého na utrpení. Ve skutečnosti však geniální, bezpečnostní pojistka, přes kterou prostě neprojdeš, dokud nejsi dost zralý, na další úroveň.

Když se to uvolnilo, vnímal jsem nádherný proud energie, který procházel skrze mé nohy do zbytku těla. Jako by se pročistily mé kořeny. Je to jako bych odložil staré závaží a dovolil si udělat další kroky, v důvěře a beze strachu.

autor: | 4. 2. 2021 | Články, Sebepoznání

Najdeš mě také na sociálních sítích:

 Další příspěvky v kategorii:

NEJISTOTA

NEJISTOTA

postupně, den za dnem, sestupuji hlouběji do své bytosti. Sestupuji hlouběji do svého těla, objevuji nové jeskyně, i dna. Ani život v kvetoucí rajské zahradě nebyl úplně mírumilovný, dokud se někde z hlubiny ozýval tichý hlásek. Hlas (vibrace) tak mocný, že dokázal...

To jediné co máme…

To jediné co máme…

​To jediné co ve svém životě máme, a i to jen na určitý čas, jsme my sami. Je na nás, jestli se rozhodneme to přijmout jako vzácný dar a mít se rádi a nebo jestli s tím budeme bojovat, či to odmítat. Prázdné místo uvnitř, naši odmítnutou přirozenost, není možné trvale...