Být šťastný nebo utéct?

Rok 2020 pro mě byl hodně transformační. Konec vztahu, konec starého způsobu mého podnikání, několik stěhování, až jsem nakonec pochopil a zachytil tu správnou vlnu. Vykročil jsem do neznáma, avšak s důvěrou a odevzdáním, jako věrnými přáteli.

Poprvé v životě jsem se rozhodl jít opravdu s kůží na trh. Už ne schovaný za firmu, za projekt, za centrum, za vztah, ale dovolil jsem si konečně Být – prostě takový, jaký jsem.

Krom úplně nové kvality prožívání, prostředí, ve kterém žiju, i všech věcí, které se daří, prožívám také hluboký a někdy dost náročný proces pouštění a uvolňování starých programů nedostatku, strachů, různých sebesabotujících strategií, pochybností, a různých rodových i kolektivních přesvědčení, že život musí být těžký, musí bolet, “že jsou tam někde venku zlí lidé, kteří mě zneužijí” (prej většinou ti, kteří se ke mě chovají hezky, něco mi dávají a mají mě rádi), že nic není zadarmo, atd. Za posledních pár měsíců se ve mě spustil animální program “hrozí ti nebezpečí, uteč!” tolikrát, že už je to až trapné. A to obvykle před, a nebo ve chvílích, kdy se něco opravdu daří a přichází něco hodně dobrého. Jak absurdní, přesto regresně dokola opakované, vrstvu po vrstvě integrované.

Začal jsem teď také s online streamy a rozhovory, které mě velmi baví, přináší radost, skvělou zpětnou vazbu i nové klienty, ale vždycky s tím přišla i další vlna – “no to ne, to už je moc dobrého najednou, rychle uteč, aby se náhodou zase něco nepokazilo…”

A víte jak jsem to vyřešil? Za vydělané peníze jsem si koupil nové, velmi pohodlné boty na běhání a začal jsem po dlouhé pauze zase chodit ráno běhat

Je to super, můžu utíkat a zároveň si ve svém životě nechat i všechno to krásné a snadné.

Přeji také tobě štěstí, odvahu, trpělivost, i laskavost v procesu rozlišování toho, co už v životě nepotřebuješ, a taky v budování toho, co ti dělá radost a přináší do tvého života smysl, naplnění i prosperitu.

Libor

Najdeš mě také na sociálních sítích:

 Další příspěvky v kategorii:

NEJISTOTA

NEJISTOTA

postupně, den za dnem, sestupuji hlouběji do své bytosti. Sestupuji hlouběji do svého těla, objevuji nové jeskyně, i dna. Ani život v kvetoucí rajské zahradě nebyl úplně mírumilovný, dokud se někde z hlubiny ozýval tichý hlásek. Hlas (vibrace) tak mocný, že dokázal...

To jediné co máme…

To jediné co máme…

​To jediné co ve svém životě máme, a i to jen na určitý čas, jsme my sami. Je na nás, jestli se rozhodneme to přijmout jako vzácný dar a mít se rádi a nebo jestli s tím budeme bojovat, či to odmítat. Prázdné místo uvnitř, naši odmítnutou přirozenost, není možné trvale...