Někde hluboko uvnitř cítím zvláštní neklid, chvěje se to. Cítím to hlavně v břichu, ale pramení to nejspíš mnohem hlouběji, někde v pánvi. Má energie neproudí, chce to pozornost, mám stažené také hrdlo a cítím jemnou úzkost i na srdci. Je to docela nenápadné, až samozřejmé, něco podobného jsem zažíval už tolikrát, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, má pozornost byla někde venku. Nevnímal jsem to chvění uvnitř, ale vždycky jsem na to reagoval, automaticky, a nebo jsem to potlačoval.

Pojmenoval bych to jako strach, že nevím, co bude. Je tam také nejistota: “Co když budoucnost přinese něco zlého?”, “Co když to nezvládnu?”, “Co když nebudu mít peníze?”, “Co když přijdu o bydlení a můj život se zhroutí?”.

Protože s tím pocitem nechci být (nebo si ho neuvědomuji, že tam je), můj systém zapíná automatické reakce, objevují se představy budoucnosti, které jsou projekcí této nejistoty. Spouští to také snahu – nějak to řešit! “Snaž se! Přidej, dělej něco! Nemůžeš tady jen tak sedět, musíš vydělávat, blíží se něco hrozného! Nějaké nebezpečí.” Je to stresující. Celé se to prostě děje, aniž bych nad tím musel uvažovat, aniž bych to mohl jakkoli řídit. V minulosti jsem tyto představy a reakce vždy automaticky považoval za skutečné. Nebyla tam žádná hlubší reflexe. “Přece to tak prožívám, takže to je skutečné, jsem to já, musím se nějak zachránit, nechci, aby se to dělo.”

No a tím jsem tomu samozřejmě věnoval pozornost, živil jsem to, přitahoval jsem to.

Dnes už na to nahlížím jinak. Vnímám to chvění v těle. Uvědomuji si, že to je regresní prožitek. Je to otisk malého dítěte, které bylo bezmocné a zcela závislé v naplňování svých potřeb na vnějších vlivech. Vnímám to jako struny, které hrají tuhle “nepříjemnou” písničku pořád dokola, a i díky situaci ve společnosti jsou teď možné slyšet více nahlas. Tyto skřípající tóny nejistoty a strachu z nedostatku teď totiž rezonují skoro všude. Všichni jsme tímto dotýkáni na těch nejcitlivějších místech. Zdraví, kontakt s blízkými, zdražování energií, finanční nejistoty, základní, osobní svobody… “Co bude dál?!”

Co bude dál nevím. A buďme upřímní, neví to nikdo. Budoucnost je jako hvězdný prach ve větru, který může vytvořit jakýkoliv obraz, složený ze všech našich rozhodnutí. Každý navíc prožíváme svoji vlastní realitu, uvnitř té společné. Naši realitu si tvoříme právě skrze reakce (nebo nereagování) na tyto vnitřní napětí, chvění, strachy, představy a zvuky (říká se tomu i karma).

Většinu vnějších věcí pod kontrolou nikdy mít nebudeme, ale zase tak bezmocní ve skutečnosti nejsme. Máme totiž (můžeme mít) naši pozornost, pokud si ji nenecháme vzít ničím vnějším, pokud ji neodevzdáme někomu, nebo něčemu. Je to naše opravdová síla a svoboda.

O životě toho ještě mnoho nevím, ale jedno je jisté. Když tvoříme (myšlenkou, slovem, činem) z neklidu, z nedostatku, z toho vnitřního napětí, tak vždycky vytvoříme jen další neklid, nedostatek a stres. Ze semínek plevele, nám prostě sladké, naplňující plody nikdy nevyrostou. Když jsme ale více všímaví a svoji pozornost používáme moudře, vědomě, tak máme možnost rozhodovat o tom, “co sázíme”. Když jsme si vědomi svého vnitřního prostoru, tak se z nás stává “vědomý zahradník”.

Můžeme si vždy všimnout neklidné, “skřípající” energie uvnitř nás a díky tomu, místo automatické reakce, místo toho, abychom jí uvěřili (považovali ji za své já), si můžeme zvolit obrácení naší pozornosti k prostoru (záměru) klidu a uvolnění. Klidný, neutrální prostor je tady vždy, je nezávislý a nepodmíněný vnějším. Toto zdánlivě bezvýznamné obrácení pozornosti dokáže změnit celý náš život. 

Pokud mám např. strach, že nebudu mít příští měsíc dostatek klientů, tak všechno co vytvořím z tohoho místa uvnitř mě, bude nezajímavé, nepřitažlivé, bude to namáhavé a pravděpodobně to nebude fungovat. No, vlastně bude, budu mít nedostatek klientů. Stejně tak se můžu bát třeba neúspěchu u zkoušky, rozchodu nebo zrady od partnera, můžu se bát šéfa, či jiných problémů. Pokud si ale dokážu uvědomit, že je pod těmi představami jen určité napětí, nějaký program, či potlačená energie v těle, tak můžu tento blok (tuto falešnou strunu) rozpustit svojí pozorností (nebo pomocí terapeuta či průvodce) a spojit se tak opět s prostorem klidu a dostatku. Když tvoříme z tohoto klidného místa, vždy si přitáhneme klid a dostatek. Není to o úsilí. Nemusíme bojovat, abychom naplnili někdy v budoucnu naše potřeby. Díky naší pozornosti se s tím vším můžeme spojit hned teď. Budoucnost bude vždy plodem, kvality našeho aktuálního naladění (pozornosti). Stejně jako je přítomnost výsledkem našeho minulého (vědomého i nevědomého) naladění (reakcí).

Není možné zalévat problém a vypěstovat řešení. Řešení je přítomné v naší pozornosti.

Mohu vás to naučit, nebo vás tímto procesem provést. 

Libor Váňa