“Co když to nevyjde? Co když selžu? Co když se něco pokazí? Bude mě někdo trestat?” Tento strach z budoucnosti mají v sobě nejvíce lidé, kteří vyrůstali v kontrolujícím, až úzkostném, a především emočně nestabilním nebo nejistém prostředí. Předává se ale také generačně, i společensky, takže se jeho projevy nezřídka objevují i u jedinců, kteří nebyli těmto vlivům sami, v toxické míře vystavováni. Války a různé manipulativní a kontrolující režimy minulého století se podepsaly na celé společnosti. Mimochodem, následky toho všeho můžeme pozorovat i v aktuálním dění. Kolik zbývá k rovnováze, nechť si každý posoudí sám.
Neustálé očekávání hrozby, ztráty, nedostatku, konfliktu, odmítnutí, nebo třeba jen tiché lhostejnosti od okolí je zapsané hluboko v těle a projevuje se opakovaně na různých úrovních. Někdy jsou to myšlenky, domněnky, nebo představy negativních scénářů a situací, které se ještě vůbec nestaly. Jindy se to projevuje jako úzkost, emoční ataky nebo paralýzy (i bez zjevné příčiny). Na fyzické úrovni jsou to pak různé bolesti, nebo nemoci.
Když je tento program nevědomý, tak jedinec vůbec nerozlišuje, nebo není schopen připustit, že existují i jiné možnosti, jak situace může dopadnout, nebo že se to vůbec nemusí ani stát. Tyto představy považuje za zcela reálné, neví, že se jedná jen o projekci zapsaného programu, starého traumatu, nebo zablokované energie v jeho systému. Scénář, jako by byl daný a oběť nevyhnutelně směřovala na porážku, bez vědomí možnosti scénář či pravidla hry změnit.
Pokud nedojde k pochopení těchto programů a dobrovolnému uvolnění zablokované energie, tak se tyto negativní scénáře skutečně dokola v různých podobách naplňují, nebo připomínají. Ne však proto, že by byl svět zlý, nespravedlivý, nebo že by za to mohl nějaký trestající bůh nebo politici, ale jednoduše proto, že naší podstatou je zdraví a harmonie. Systém se takto automaticky připomíná, abychom slepým místům věnovali pozornost, přijali je, propustili je, a on se tak mohl navrátit do rovnováhy. Snaží se nás probudit z iluzí a nevědomosti.
Všichni jsme součástí jednoho celku a proto je nejlépe začít každý sám u sebe. Změny okolo nás se následně projeví bez většího úsilí. Můžeme se např. začít pravidelně spojovat s našim dechem a prohloubit ho. Stejně tak si můžeme začít všímat svého tepu a srdce v těle. Můžeme si také všimnout těchto programů a přestat následovat negativní představy a očekávání. Místo toho můžeme svojí nehodnotící, trpělivou a laskavou pozorností uvolňovat napětí, či bolesti v těle. Každý, i sebemenší krůček se počítá. Můžeme se také vzájemně podporovat, místo bojování, nebo v sobě alespoň probouzet soucit s těmi, kteří tu starou hru ještě hrají. Nejsou totiž v ničem méně než kdokoli jiný.
Bát se, hodnotit, posuzovat, nebo srovnávat umí jen naše malá osobnost, někdy nazývaná jako ego. Má své určité místo i smysl, ale ve své podstatě nejsme tímto podmínění, ničím vnějším, co se děje, co si myslíme, nebo cítíme. Naše podstata je klidná, tichá, svobodná, láskyplná, nepodmíněná. Tato kvalita Já tady vždy byla, je, i bude, a jedině z tohoto místa se můžeme navrátit zpět do rovnováhy.
Skrze vědomé spojení, nebo připomínání si této nepodmíněné, živé kvality uvnitř nás, je možné najít a rozvíjet hlubokou DŮVĚRU. Tato vnitřní, nepodmíněná důvěra v dobrý průběh našeho života, v život samotný, i v nás, jakožto nástroj, skrze který život prožíváme dokáže uvolnit a rozpustit jakékoliv pochybnosti či strachy. Možná lépe by se dalo říct, že strach nebo pochybnosti jsou jen nepozornost, nepřítomnost, či zapomenutí této důvěry.
Protože, co když to zvládnu? Co když to zvládneme? Ne však změnit svět, zachránit všechny, nebo měnit sebe, podle nějakých představ nebo tužeb, ale tvořit vše jen z tohoto vnitřního místa uvolnění, klidu a důvěry. To všechno ostatní, co nás trápilo a s čím jsme bojovali, odpadne přirozeně samo.
Libor Váňa
