Někdy se stydím za to, jak žiju, nebo kdo jsem. Nevím proč, je to jako zvyk, jako automatický program. Nedává to žádný smysl to dělat, teda pokud se nechcete cítit jako bezmocná oběť bez energie. “Nemělo by to přece být tak jednoduché!”, říká mi nějaký hlas uvnitř. “Měl by sis najít nějakou pořádnou práci, nějakou jistotu, vychovávat děti, těžce makat, budovat, zachraňovat, měl bys se někým stát. Měl bys být normální, takový, aby druzí věděli, co si o tobě můžou myslet, aby jsi zapadnul, aby si o tobě mohli povídat, protože je baví, řešit druhé lidi víc, než být v klidu. Jestli budeš jiný, stane se něco zlého.”

Už je to dlouho, co kráčím cestou necestou, prošlapávám nové stezky, kráčím mimo to známé, mimo to “jisté”. Učím se důvěřovat své intuici a nacházet jistotu uvnitř sebe. Varianta “to nevymyslíš” přináší vždycky největší odměny a milá překvapení, že to opravdu může jít i jinak. Plynu na vlnách, v “bezpečné náruči vesmíru”. Poznávám sám sebe, dovoluji si to.

Obvykle bydlím na místech, kam se jezdívá na dovolenou. Neptám se, jestli si můžu vzít dovolenou – dovolil jsem si to. Nespořím si na důchod, který bude někdy v budoucnu, až budu starý a nemocný tím děláním “jistot”, rozhodl jsem se tak žít už teď, nečekat až na potom. Důvěřuji životu, učím se to každý den. Zatím mě nikdy nezklamal, vždy bolely jen moje pochybnosti, strachy a falešná přesvědčení. Vím, že když to žiju už teď, ve stáří to bude ještě lepší. Znovu jsem si zamiloval učení.

Nic a nikoho nemám, jen sám sebe, jen ten nástroj, skrze který tady žiju. Můj svět je plný přátelských lidí. Dostávám věci, klíče od domů, od aut. Často je má někdo navíc. Má jich víc, než sám potřebuje a nebo stíhá. Spousta domů a aut, ale žádný čas. Jsem “nezaměstnaný”, přesto vždy práce je, když ji potřebuji. Jsem velmi pracovitý a schopný, pracuji ale jen když chci. Jen když je to v souladu s mým tělem, myslí i duší. Někdo pořád něco potřebuje, a když jste poctiví a uvnitř klidní, tak chtějí vás. Dokonce jsem tak troufalý, že jsem se rozhodl, dělat jen to, co mě baví, co je pro mě přirozené, snadné, a dobře ohodnocené.

Je důležité být ale také neustále bdělý a nespadat ani do vzdoru, ješitnosti, boje či odmítání. To pak totiž také nežijeme svůj život, není to v uvolnění, lásce a v klidu. Je to Ego, které si myslí, jak na všechny vyzrálo a cítí se povýšeně, víc, než ti druzí, nebo než rodiče, nebo kdokoli. Všem se snaží dokazovat svoji hodnotu, či si ji zasluhovat, nebo získávat pozornost z venku. No, možná že to znáte. Je to stejná hra nepřijetí sama sebe, akorát naruby.

Samozřejmě, ne každý vás dokáže, nebo chce pochopit, ale víte co? Nejsme tady proto, aby nás měli všichni rádi a souhlasili s námi, to ani nejde. Jsme tady proto, abychom se sami naučili opravdu, bezpodmínečně milovat.

Víte, kdo jediný, vás může skutečně přijmout?

Nejlépe je začít u sebe.

Libor Váňa