Pod úrovní našeho denního vědomí se nachází mnoho vrstev, o kterých se běžně nemluví, neučí, tedy většinou neví. Je tam zapsáno úplně vše, co jsme prožili, a to nejen na úrovni mentálních vzpomínek, ale také v podobě emočních nábojů, stejně jako zápisů v našem nervovém systému, tedy ve fyzickém těle. Je tam toho ještě mnohem více, než jen naše vlastní prožitky, mnoho těchto zápisů dědíme i po našich předcích, jako takový batůžek, který přebíráme např. při porodu a v dětství. Dále je tam také paměť celého lidstva, zapsaná v DNA, ale tak hluboko dnes jít nemusíme. Tento úvod je jen pro kontext.
Z pohledu sebepoznání je aktuální dění velká příležitost. To, co je běžně skryté (přesto nás to ovládá), je díky zvýšenému napětí vynášeno na povrch do vědomí, a my máme velkou příležitost tyto obsahy uvidět, poznat, pochopit, přijmout, integrovat, i uvolnit – PŘESTAT BÝT OBĚŤMI MINULOSTI, zkusit to tentokrát udělat jinak.
Ve své podstatě jsme uvnitř všichni dobří, láskyplní, nevinní, to je naše vnitřní přirozenost. Naše osobnosti (ego) jsou ale formované a podmíněné všemožnými zraněními, traumaty, programy, nepochopenými, nebo nezpracovanými obsahy a náboji. Pokud v sobě nosíme nezpracované emoce, strachy a traumata, nevědomě je pak vždy projikujeme, jako takový filtr do vnějšího světa, a vidíme tím zkreslenou realitu. Skrze sníženou citlivost, či odpojení od prožívání, což je častá strategie přežití, je pak možné se chovat necitlivě, nebo třeba i násilně ke druhým. Člověk si prostě neuvědomuje, necítí co dělá, že třeba ubližuje nebo ponižuje, není schopen jednat jinak.
Tyto zápisy a traumata často vznikají i z docela nevinných situací. Nemáme v sobě potlačený smutek, vztek, vinu, stud, atd., jen z toho, že nás v dětství rodiče bili, zavírali, ponižovali, že jsme byli šikanovaní, nebo nechtění, ale třeba i milované dítě, které se probudilo v postýlce dříve než obvykle, může zažít naprostou bezmoc, strach ze smrti, smutek, opuštění, vztek, protože prostě nechápe, neví, že máma šla jen ven pověsit prádlo, nebo koupit rohlíky, že nezmizela napořád, není mrtvá, neopustila ho, což by pro zcela závislé dítě logicky znamenalo smrt. I když to trvá třeba jen 20 minut, nezpracované emoce a zápis v nervovém systému jsou na světě. Takových příkladů jsou tisíce.
Každý také známe situace, kdy jsme si třeba chtěli hrát, nebo být alespoň o 5 minut déle na hřišti, ale naši rodiče zrovna z nějakého důvodu potřebovali, abychom šli hned uklízet. Přirozeně jsme se zlobili, nebo byli smutní, nechápali jsme kontext, cítiti nespravedlnost, ale naše emoce nebyly vítané, a třeba nás navíc za to i potrestali, nebo nám je vyčítali. Stud, vina, vztek, nepochopení zůstaly v těle.
Připomíná mi to trochu situaci, kdybychom si teď všichni nejradši užívali každodenní hry, radosti a blahobyt, ale kolektivní, lidská karma nás nekompromisně nutí podívat se, co všechno jsme dlouho přehlíželi, vytěsňovali a zametali pod koberec.
Také někomu může být povědomá situace, kdy vás třeba někdo tak dlouho provokoval a ubližoval vám, že jste to nakonec už nevydrželi a svého spolužáka nebo sourozence jste bouchli, nebo po něm něco hodili. Nezřídka se ale stalo, že jste za to poznámku nebo pohlavek dostali vy, protože ty dlouhotrvající provokace, které byly příčinou, vaši rodiče, nebo učitelé neviděli, nevěděli o nich. Co bylo správné? Nechat si dlouhodobě ubližovat a nebo riskovat trest za to, že jste se bránili a zastali sami sebe? Není snadné se s takovou nespravedlností vyrovnat, nevytvořit si trauma, nebo zápis v nervovém systému. Já něco takového zažil na základce a dalo to hodně práce, i několik terapií, než jsem to dokázal zpracovat a uvolnit, aby to podvědomě neovlivňovalo moji důvěru k životu. Potrestala mě tehdy družinářka za to, že jsem se bránil šikaně. Vůbec nevěděla o co tam šlo, znala jen malý kousek situace vytržený z kontextu. Za tu poznámku v žákovské knížce jsem se styděl, měl jsem strach, vina padla na mě, uzavřel a potlačil jsem se kvůli tomu, cítil jsem se odmítnutý a špatný, cítil jsem nespravedlnost.
Kdo byl v této situaci agresorem? Provokatér, já a nebo ta družinářka? Mohla ta situace proběhnout jinak? Nemohla. Potkaly se přesné vnější okolnosti i jedinečné vnitřní a karmické předpoklady nás jako aktérů, nemohli jsme tehdy jednat jinak, protože kdyby to mohlo být jinak, tak by to jinak bylo. Má to nějaké řešení? Ano, ale jedině pokud dokážeme nejednat pod vlivem našich traumat, strachu, předsudků, či osobní zaujatosti. Jedině pak dokážeme vidět celý kontext a nesmyslnost jednostrannosti, jedině pak dokážeme odpustit a ze situace se poučit. Ne vždy to ale jde hned. I mě to trvalo přes 20 let, než jsem skutečně pochopil, jak to tehdy bylo. Každý máme jiný nervový systém a kapacitu.
Napětí a emoce, které jsme v sobě hromadili třeba i tehdy, když se naši rodiče hádali, nebo když jsme třeba prohráli ve fotbale a cítili se ponížení, si nachází různé formy uvolňování. Často to bohužel odnáší někdo nevinný, neutrální, nebo slabší. Mezi projevy zranění patří i nenávistné myšlenky, závist, pomlouvání, segregace, ponižování a to nejen druhých, ale i sebe.
Všechny tyto zranění mají různé kompenzační mechanismy a strategie. Když se třeba cítíme nejistí, bojíme se o ztrátu domova, tak se snažíme nějak zabezpečit, nebo bránit (nebo na to posílat peníze). Když se cítíme smutní, zmatení a nebo bezmocní, častá strategie je v podobě snahy odvést od svých vnitřních pocitů pozornost, být užitečný a nebo nějak jinak si svoji hodnotu získat. Nejlépe tak, aby to ostatní viděli. Když máme uvnitř bolest, křivdy, nebo potlačený vztek, se kterými nejsme vědomě v kontaktu a nebo si ho nechceme přiznat, tak člověk obvykle na někoho útočí, někoho uráží, ponižuje a nebo poučuje. A samozřejmě na to cítí plný nárok, není schopen jednat jinak a většinou ani ochoten vidět i jiný, než jen jednostranný úhel pohledu.
Nebudu tady podrobně popisovat celou psychologii, příkladů a projevů je mnoho, ale zkusím naznačit, jak se z toho všeho dá osvobodit.
Na úrovni ega to nemá řešení. Ego nevidí celý příběh, nevidí pravdu a je vždy zaujaté. Vždy potřebuje viníka, oběť a zachránce. Každá strana samozřejmě vidí sama sebe v jiné pozici, než jak to vidí ostatní. Nevidí, že jsme všichni lidské bytosti, nezávisle na tom, kde bydlíme, nebo co si oblékáme, nevidí, že jsme v tom všichni společně a že existují i jiná řešení, než konflikty.
Když se podíváme pod povrch příběhu (což jsou vždy jen kulisy inscenace), do úrovně příčin, tak uvidíme jen napětí a energie určitých kvalit. Vina, strach, smutek a vztek jsou spíše jako bláto, přijetí jako čistá voda a láska, soucit nebo mír jsou spíše jako světlo.
Aktuální napětí v kolektivním poli vynáší bláto do vědomí. To, co se děje v kolektivním poli jako jednotlivci změnit nemůžeme. Je to vyústěním energie, kterou hromadilo celé lidstvo po generace. Ano, všichni jsme toho součástí. Všichni jsme svým jednáním přispívali do společného kotle, vždy když jsme jednali pod vlivem našeho traumatu a třeba někomu ubližovali, nebo někoho nenáviděli, apod. Je to bohužel součástí aktuální úrovně lidského vědomí. Ostatně různé války probíhají permanentně. I teď jich je na světě několik na různých místech. Už docela dlouho ale nebyly tak blízko. Vždycky se to týkalo tam nějakých těch, nás ne, to byl jejich problém, a náš společný omyl.
Jako jednotlivec můžeš pro kolektiv udělat nejvíce tím, když si začneš uvědomovat napětí ve svém těle a budeš se učit na něho nereagovat. Není to snadné, může to být i nepříjemné, chce to praxi, někdy i podporu okolí, nebo někoho zkušenějšího, ale díky tomu můžeš přijmout a přeměnit své vnitřní bláto na čistou vodu, nebo i na lásku a opravdový soucit.
Nereagování není lhostejnost a není to ani nečinnost. Je to dost náročná činnost, i když pochvalu, ani lajky za ni asi nedostaneš. Lhostejnost se projevuje tím, když necítíš nic. Bezpodmínečná láska či soucit se projevují tím, že i když v sobě cítíš strach, nebo vztek, tak si za to přijmeš svoji odpovědnost a nepošleš ho dál. Dáš tomu v sobě pozornost a přijetí, tím se uvolní, vyčistí, projasní. Z bláta se může stát úžasný kompost pro rozkvět soucitu. Když si totiž v sobě dovolíte prožít a přijmout bolest, vztek, nenávist, smutek, bez hodnocení, třeba i místo osobního potěšení, nebo rozptýlení, aniž byste z toho někoho obviňovali, tak zaručeně pochopíte, že se podobně jako vy cítí i ostatní, že mají také svá zranění, také své bolesti a smutky, touhy i strachy, jedinečné dary i chyby. Jedině pak dokážete uvnitř objevit klid a mír, který není závislý na ničem z venku.
Z místa tohoto klidu pak můžete jednat a cokoliv uděláte, bude správné a opravdu prospěšné všem. Z místa tohoto klidu můžete třeba pomáhat uprchlíkům, nebo jiným potřebným, podporovat vaše blízké, nebo známé, kteří mají třeba strach a nebo jsou zmatení, můžete přinášet jasnost a porozumění všude kde jste, protože to teď všichni potřebujeme nejvíc.
Děkuji za vaši odvahu, pokud jste dočetli až sem.
S Láskou, Libor
