postavit takový monument, pro který může být inspirací kniha „Zneužití, léčba následků sexuálního či emočního násilí“ většinou není vůbec snadné a vyžaduje to pomoc z venčí, stejně jako bezpečné, podporující prostředí.
Zranění z dětství bývají většinou velmi dobře vytěsněné, či potlačené. V knize se můžete dočíst, že sexuální zneužití zažije pravděpodobně každá čtvrtá žena. Zažívají ho běžně i muži, chlapci. Vždy se to hluboce podepíše na celém následujícím životě.
Počet lidí, kteří zažili nerespektující, násilné, či příliš zatěžující prostředí, kde museli nést problémy, závislosti či bolesti svých rodičů příliš brzy, kdy to prostě unést nemohli, a pod tou tíhou přišli o „svoji vlastní duši“, důstojnost, schopnost cítit sebe, komunikovat, schopnost důvěřovat životu, lidem, sobě, svým schopnostem, atd., je jistě ještě mnohem více. Následky jsou velmi podobné sexuálnímu zneužití.
Velmi často jsou tyto témata společností i blízkými lidmi bagatelizována, zesměšňována, odmítána a nezřídka i s tím, že si za zneužití, či násilí mohly oběti samy svým chováním. Což rozhodně k uzdravení nevede.
Není divu, většinou i tito lidé, kteří odmítají a zlehčují náročné emoce spojené s odkrýváním skutečných příčin utrpení, závislostí, nemocí i nefunkčních vztahů, byli sami obětí zanedbání, přetížení, zneužití či násilí (fyzického, emočního, či psychického) a proto je to součástí jejich vlastních obran a strategií přežití.
Zranění nečiní zlí lidé, jsou to sami zranění lidé, kteří zraňují dále. Neseme si to v sobě všichni v různých podobách, z generace na generaci.
Můžeme to pozorovat nejen ve svých životech, rodinách, v životech lidí okolo nás, ale také to velmi dobře můžeme vidět v dění ve světě.
Cesta ven nevede skrze hru na pachatele, oběť a zachránce, jejichž role se dokola prohazují, podle úhlu pohledu. Je to prostě aktuální „nemoc“, nezralost společnosti, vývojová fáze, ve které se učíme, co znamená skutečné lidství. Je to cesta, na které dospíváme nejen jako jedinci, ale také jako celek. Bez chyb to nejde. Jsou ale cesty, které k větší zralosti a Lásce vedou, a také ty, které tam nevedou.
Prvním a nejdůležitějším krokem je si to dokázat připustit. Uvidět, že příčiny našich bolestí, chronických závislostí, nefunkčních vztahů, nízkého sebevědomí, či válek a státních dluhů, jsou možná hlubší, než se na první pohled může zdát. Bez toho se s tím nedá nic dělat. Bez toho zůstává jen bezmoc, apatie, sebestrukce, lež, další zraňování, boj, popírání a nebo útěk do závislostí (alkohol, drogy, soc. sítě, workoholismus, prášky, i spiritualita)
Když se přestaneme slepě točit v kruhu, tak je možné najít úlevu, pomoc, řešení i uzdravení. Možností je mnoho. Nejsme v tom sami, jsme v tom na různých rovinách všichni společně.
Skrze léčení, skrze podporu těch, co už jsou na cestě, skrze bezpečný prostor sdílet, skrze naslouchání a znovuobnovení kontaktu se svojí duší, je pak možné nalézt i smysl a dary v tom všem, co se nám v životě dělo, děje a dít bude.
Je to monument, oslava skutečného lidství, síly, autenticity a lásky, který můžeme vytvořit cestou sami ze sebe. Je to právě náš vlastní příběh, se vším krásným i bolavým, ve kterém můžeme najít smysl života, stejně jako spojení s božstvím. Není to naděje, je to realita.
Kéž místo boje volíme sounáležitost a cesty k uzdravení. Kéž se všechny naše chyby a zranění minulosti stanou inspirací a úrodnou půdou pro skutečné lidství a zralost.
Libor
