Když ztratíme kontakt s vnitřním klidem, stane se z našeho života jen nekonečný závod, boj, úsilí a konflikt. Nic není dost dobré, nic není zadarmo, věčně nestíháme a i přes obrovskou snahu a kontrolu, naplnění z dosažených úspěchů mizí stejně rychle jako pára nad hrncem. Nezbývá tedy nic jiného, než usilovat dál. “Příště se to určitě povede, až dokážu ještě tam to, tak už určitě to štěstí, naplnění a klid přijde”.
V tomto běhu se člověk paradoxně toho klidu nejvíce bojí. Tak nějak totiž tuší (i když si to nechce přiznat), že kdyby se zastavil, a tedy se mohl opravdu podívat na svůj život, vztahy, zdravotní stav, na to, co opravdu dělá a proč, tak by mu z toho nejspíš bylo špatně. Jiná cesta než zastavení, zpomalení, z tohoto začarovaného kruhu ale nevede. A nemusí to být zase až tak zlé a nepříjemné, když víte jak na to, uděláte to citlivě, laskavě a dobrovolně.
Nedobrovolné zastavení totiž jednou přijde tak či tak a bolí to víc. Ať už je to nemoc, psychický nebo emoční kolaps, ztráta domnělých jistot a nebo přímé setkání se smrtí, tam nám peníze ani zlaté medaile příliš nepomůžou. Tento scénář či životní strategii si můžete představit třeba i jako byste pobíhali po rozžhavených kamnech. To tempo, pohyb a úsilí vám sice dodávají pocit, že to tolik nepálí, ale zároveň přes to člověk nevidí, že do těch kamen sám neustále přikládá a už vůbec přes tu rychlost nevidí, že má možnost z těch kamen slézt dolu a radši si dát třeba čaj (věnovat se rodině, blízkým, něčemu, co plánuje dělat “až to dokáže”).
Opačná, potlačená podoba této ztráty kontaktu se sebou by se místo “musím to dokázat”, dala popsat slovy: “musím to vydržet”. Projevuje se to jako jakási “hibernace”, stav přežívání v určité pasivitě, odpojení, rezignaci (vytěsnění konfliktu). Z venku to vypadá sice klidněji a často se to nazývá třeba i slovy: “Já jsem spokojený, mě to takhle stačí”, uvnitř to ale hnije. Aby člověk vydržel ten vnitřní konflikt a bolest, skryl tu hnilobu, tak se často obalí různými závislostmi (alkohol, televize, drogy, prášky, pomáháním či péčí o druhé…), či vrstvami tuku. Tito lidé (znám tyhle strategie dobře i ze svého vlastního, osobního života, stejně jako znám i tu první, aktivní variantu) se na venek zdají být méně nebezpeční, docela klidní, nedůležití. To, co se ale děje uvnitř nich (sami si to často neuvědomují), je ale úplně jiný příběh. Potlačená, odmítnutá životní energie, bolest, smutek, či jiné emoce se v dostatečném množství přetavují v obrovský tlak, (sebe)nenávist, závist, zášť, nesnášenlivost, krutost, zákeřnost. Skrze různé spouštěče dochází k velkým výbuchům obráceným proti slabším, často nevinným, a nebo v jiných případech ještě hlouběji proti sobě do depresivních či úzkostných stavů, klidně až k myšlenkám či pokusům o sebevraždu. U této varianty je vnější, fyzický projev pomalý, ale uvnitř, v jejich hlavě je to obrovský kolotoč. Nekonečný závod myšlenek, projekcí, představ, fantazií, tužeb…Je to takové osobní, vnitřní peklo, soukromé vnitřní vězení a mučírna v jednom.
Jak z toho ven? Jak pomyslně dokázat slézt z těch rozžhavených kamen, do kterých sami přikládáme a nebo jak naopak dokázat vylézt z naší vnitřní žumpy a najít v životě konečně klid, vyrovnanost, (sebe)laskavost, naplnění?
První variantě pomáhá hlavně postupné zpomalení, pochopení toho, co se děje a proč a taky pokud mají někoho, kdo jim dokáže ukázat, že to jde i jinak, že jsou v pořádku a hodnotní, i když nedělají nic. Prostě jen tak, protože jsou.
Druhé, potlačené, uzavřené variantě nejvíce pomáhá citlivé, ale hluboké přijetí, pozornost, neposuzování, laskavost, jemnost, uvolnění a odpuštění. Také možnost v bezpečném a důvěrném prostředí vyjádřit a projevit to, co uvnitř schovávají, za co se stydí, či se bojí, že bude souzeno a odmítnuto.
V tomto procesu nemusíme být sami. Požádat o pomoc a dokázat ji přijmout je často více než polovina úspěchu. Chce to jistě odvahu, někdy i nějakou investici, ale nalézt zpět spojení se svým skutečných, svobodným Já (se svým vnitřním Zdrojem), opravdu stojí za to. Nikdo vám to pak už nevezme, bude stále s vámi (ve vás) a zdarma. Jediné čím za tohle spojení musíme zaplatit (krom peněz za terapie :D), jsou naše iluze, falešná přesvědčení a sebeklamy.
Závěrem chci ještě dodat, že pokud jste se náhodou poznali v některé z výše uvedených charakteristik, tak že to ve skutečnosti o vás nic nevypovídá. Vaše skutečná hodnota není podmíněná vaší osobností. Za závojem výše popsané iluze, můžete najít ticho, klid, naplňující prázdnotu a jemnost.
