NEJISTOTA

postupně, den za dnem, sestupuji hlouběji do své bytosti. Sestupuji hlouběji do svého těla, objevuji nové jeskyně, i dna.

Ani život v kvetoucí rajské zahradě nebyl úplně mírumilovný, dokud se někde z hlubiny ozýval tichý hlásek. Hlas (vibrace) tak mocný, že dokázal ovládat skoro celou moji projevenou realitu. Hlas na frekvenci, kterou moje uši neslyšely, ale přesto jsem mohl pozorovat, jak se v mém životě opakovaně odehrávají situace a pocity, které už dávno ke štěstí, či jakémusi pocitu sama sebe, nepotřebuji. 

Nazval jsem ho Nejistota. Pod úrovní denního, lidského vědomí se skrývají různé staré části, truhly s poklady, ale také dědictví minulosti, na které je opravdu obtížné být hrdý. V lidské historii se odehrálo mnoho nespravedlivého, krutého, bolestného i temného. Není to o souzení ani o hledání viníka, každý někdy děláme chyby, proč by je nemohl občas udělat i Bůh, také se učí, také je jen stvořením, i když zároveň stvořitelem. 

V mém dětství a dospívání jsem také prožil mnoho takových situací, které byly bolestivé, kruté, bezcitné či ponižující. Moji rodiče, příbuzní, učitelé, kamarádi, první lásky i já sám jsme občas dělali chyby, nevnímali jsme sami sebe, jednali ze strachu, či impulzivně.

Dnes mé vědomí sestoupilo hlouběji, než kdy předtím. Roky jsem se na to připravoval, roky jsem studoval, budoval základy všímavosti, bdělé přítomnosti i trpělivě vyvíjel vnitřní nástroje, aby tato cesta mohla být bezpečná. Věděl jsem, co tam na mě čeká, nebylo to poprvé, co jsem nahlédl tak hluboko. Dříve mi ale chyběla potřebná jemnost a laskavost, abych v této hlubině mohl spočinout a bezpečně se uvolnit. 

Nejistota se projevovala napříč celým mým životem, všemi zkušenostmi, těmi bolestnými a možná trochu překvapivě i všemi těmi krásnými a příjemnými. Byl to strach, že se něco pokazí, něco jako strach ze strachu, začarovaný kruh, stažení a  neustále zapnutý pohotovostní režim, připravený se bránit, i když se nic nebezpečného nedělo. Nebylo potřeba, aby se něco dělo, tato energie byla sama děsivá, přitahovala nejen negativní myšlenky, představy, vize, ale dokonce uměla přitáhnout i bolestné a jinak nepříjemné situace. Těžko se s tím žilo, co vám budu povídat, možná že to dobře znáte.

Vyzkoušel jsem všemožné techniky, meditace, dosáhl duchovních i materiálních úspěchů, procestoval svět, žil ve vztazích i sám, ale víte co jsem dnes poprvé opravdu uviděl? Nejistota byla všude se mnou. Byla jako černý pasažér, jako věrný parťák, který vám pořád háže klacky pod nohy a ještě k tomu to všechno skvěle umí svést na někoho druhého, a pak se mi ještě k tomu tiše za zády směje, protože jsem díky projekci ven zase neviděl, že si tohle kukaččí mládě uvnitř sebe sám nevědomě krmím a opečovávám. 

No, občas to opravdu nebylo moc vtipné, ale tohle je prostě energie kojota, mistrovského učitele, který nás snad jako jediný, svojí vychytralostí a lstí dokáže probudit i z těch nejhlubších iluzí, kterým bychom se obvykle nejraději obloukem vyhnuli a ze strachu a pohodlí dál zahnívali na obláčku nadřazenosti či v pozici oběti. 

Je to asi dva měsíce, co se mi dostalo milosti potkat svého “kojota”, prašivého psa, ze kterého se ale díky mé nezdolné trpělivosti, vytrvalosti a přijetí stal můj nejlepší přítel, nejmoudřejší učitel. 

Jak se nejistota v mém životě projevovala? Bylo to jako prázdné místo někde uvnitř mě. Byla hluboko uložená, především v oblasti mé pávne, podbříšku a v nohou. Snažil jsem se toto prázdné místo zaplňovat všemožnými způsoby. Skrze práci, vztahy, jídlem, skrze sex či masturbaci, bylo to neustálé nutkání, že mi něco chybí, že nejsem dost, že je se mnou něco špatně, že nemám hodnotu a měl bych ji něčím doplnit. Bylo to tiché, přesto mocné a někdy až velmi agresivní. Já osobně jsem tu agresi byl zvyklý obracet proti sobě, nebo vyjadřovat pasivně, ale jsou i tací, kteří ji ventilují ven zcela bez zábran. 

Nejistotu jsem také kompenzoval všemožnými způsoby venku. Snažil jsem se být velký, dělat velké věci, pomáhat hodně lidem, odborně se to nazývá grandiozita. Svoji nejistotu jsem také kompenzoval kontrolou a manipulací. Intelektuálně i citově. Byl jsem v tom opravdu dobrý, ale víte co? I kdybych byl mistr manipulace a ovládl celý svět, stejně by mi to nestačilo. Nefungovalo to. Byla to iluze.

Mé srdce bylo zavřené, bál jsem se milovat a schovával své city, aby nebyly odmítnuty. Bál jsem se také být milován a proto jsem odmítal všechny, kterým na mě opravdu záleželo a abych je dokázal opravdu odehnat, tak jsem některým i nevědomě ubližoval.

Cítil jsem prázdno a osamělost. Mohl jsem být mezi lidmi i sám, ale nikdy jsem se nedokázal opravdu uvolnit a být přítomný. Ten “pohotovostní režim”, “nouzový stav” mi to neumožňoval. 

Občas jsem prožíval zášť, závist, nepřejícnost a těmi, kteří vypadali šťastní jsem někde v hloubi pohrdal. Tato část ve mě totiž nevěřila, že je to možné a tak měla všechny opravdu upřímné a srdečné lidi za lháře.

Utíkal jsem, pospíchal jsem, ale nevěděl kam, tlačil jsem, ale nevěděl jsem proč, a co.

Bylo to plné marnosti, bezmoci, zklamání, byly tam křivdy i pocity zneužití. Nešlo před tím utéct, protože jsem to nosil všude s sebou. Obviňování druhých a hledání chyb venku také nefungovalo, protože pocit úlevy to přinášelo jen pomyslný a dočasný. Úleva totiž byla jen tehdy, když jsem svojí pozorností nebyl v těle, ale řešil jsem životy někoho jiného. Což navíc přinášelo další omezení, neměl jsem kvůli tomuto způsobu života (programu) energii na svůj život, na své sny, na své blízké a jiné důležité a hodnotné věci v mém životě. 

Ano, v minulosti jsem také užíval různé drogy, předepsané doktorem, i ty nelegální. Pil jsem mnoho alkoholu, ten docela pomáhal, ale taky jen chvíli, než jsem se z toho pozvracel. Kouřil jsem, abych si alespoň na chvíli připomněl, že mám také dech a že jsem díky němu živý. Tolik jsem sebe někde uvnitř nenáviděl a pohrdal sám sebou, že jsem nedokázal vidět, že dech je zdarma a tak jsem za to platil spoustu peněz.

Stálo to občas dost za hovno, co vám budu povídat, ale něco přece jen ti chci říct. Je možné si to všechno uvědomit a přestat to dělat. Je možné si přiznat svoji nejistotu i jakési “vnitřní zranění” a uzdravit ho. Nemusíš na to být sám, můžeš si s tím nechat pomoct, ale v základu k tomu nepotřebuješ nikoho. Máš totiž sám(a) sebe a uvnitř, za závojem téhle kolektivní iluze o bezmoci máš také svoji sílu, čistotu, svobodu, odvahu i nevinnost. To je místo, které opravdu stojí za to každý den alespoň na chvíli navštívit svojí pozorností. Někdo tomu říká srdce, ale ve skutečnosti, jsi to Ty.

A je to také jen tvoje vlastní zodpovědnost, jestli si dovolíš objevit svůj vlastní pramen uvnitř sebe. Možná že budeš muset vyčistit spoustu sraček, které jsi do té studny naházel(a) nebo jsi je dostal od svých předků, příbuzných, či prostě jako část kolektivního dědictví lidstva jako celku. Možná ano, ale díky tomu můžeš získat vzácný dar, kterému se říká moudrost a sebeúcta a ten už ti nikdo nikdy nevezme. Moudrost, pravda, odvaha, radost, upřímnost, čistota i sounáležitost, mohou být tvými věrnými přáteli a místo nejistoty, ti mohou na tvé cestě pomáhat, těšit tě i naplňovat blažeností. 

Uvnitř tvé vnitřní studny můžeš najít také rovnováhu a zdravou míru, trpělivost i laskavost. To myslím teď všichni dost potřebujeme. Jsou to totiž semena nejen individuální, ale především kolektivní prosperity – důstojného života pro všechny. 

Přeji ti, aby jsi také nalezl(a) svůj vlastní pramen uvnitř sebe, věčný pramen života, místo, kde ani smrt není potřeba (sama tam chodí pít).

S Láskou, Libor

autor: | 20. 2. 2021 | Články

Najdeš mě také na sociálních sítích:

 Další příspěvky v kategorii:

To jediné co máme…

To jediné co máme…

​To jediné co ve svém životě máme, a i to jen na určitý čas, jsme my sami. Je na nás, jestli se rozhodneme to přijmout jako vzácný dar a mít se rádi a nebo jestli s tím budeme bojovat, či to odmítat. Prázdné místo uvnitř, naši odmítnutou přirozenost, není možné trvale...

Bojím se, ozývalo se z mého nitra…

Bojím se, ozývalo se z mého nitra…

Bojím se, ozývalo se tiše z mého nitra... Cítím to až v kostech, tentokrát v nohou. Dnes se odkryla další vrstva a během toho, co se tiše uvolňuji v integraci, mi přichází inspirace psát.  Nejprve se to ohlásilo ve snech, kde jsem z obrovské hlubiny, tak akorát velkým...