To jediné co ve svém životě máme, a i to jen na určitý čas, jsme my sami. Je na nás, jestli se rozhodneme to přijmout jako vzácný dar a mít se rádi a nebo jestli s tím budeme bojovat, či to odmítat.
Prázdné místo uvnitř, naši odmítnutou přirozenost, není možné trvale zaplnit ničím z venku. Pokoušel jsem se o to, snažil jsem se to zaplnit vším možným – skrz vztahy, prací, zážitky, jídlem i spiritualitou. Snažil jsem se o to i tím, že jsem sebou zaplňoval prázdná místa v druhých. Nefungovalo to. Bolelo to, trpěl jsem, dokola jsem získával a ztrácel, pořád jsem něco hledal, pořád to nebylo dost, pořád jsem musel něco měnit, nebo s něčím bojovat.
Nevěděl jsem, jak jednoduché to může být, nevěděl jsem, že trvalé štěstí a naplnění může přijít prostě skrze přijetí toho kdo jsem, že jsem a toho jaký jsem. Že můžu být sám sobě nejlepším přítelem, že sebe mám pořád s sebou, že se můžu mít rád, oceňovat se, milovat se, těšit se, chválit se, hájit své hranice, naplňovat své potřeby, odpouštět, respektovat se, darovat si vše co potřebuji, být k sobě laskavý i trpělivý…
a že to vše můžu také sdílet.
Děkuji i za to, že vás mohu milovat, bezpodmínečně, takové, jací jste, to je to, kdy se cítím nejvíce živý, to je to, kdy se esence stává životem a život vším.
V hluboké vděčnosti, Libor
