Kam a kdy se z našich životů vytratila jednoduchost a přítomnost?
Nikam. Pořád tady je, jen jsme si jí přestali všímat. Zapomněli jsme na ni.
Už je to asi 10 let, co se učím zpomalovat. V různých obdobích se mi to daří lépe, někdy méně. Čím dál tím více si uvědomuji, jak velké je to bohatství a jaká je to vzácnost v dnešní době – mít čas, nepospíchat, nebýt zahlcený, být ve spojení se svým tělem, dechem a cítěním, a mít kapacitu prožívat, případně i komunikovat své emoce.
Není to jen tak. Dokonce i google mi teď navrhuje opravit slovo nepospíchat na pospíchat. V dnešní době se to moc nenosí. Jede se na výkon, na tlak, soutěží se, pořád se všechno zrychluje, konzumuje a propaguje se nenasytnost. Je to ale jediná možnost, kterou život nabízí?
Zpomalení je krásné a tak jednoduché. Není to ale snadné, dokázat se vzdát nekonečného srovnávání, falešných ambicí a snů, a probudit se tak do přítomnosti. Chce to velkou odvahu, aby si to člověk vůbec uvědomil. Není lehké si přiznat, že často měníme to nejcennější – své zdraví, čas s milovanými, čas pro sebe, i svoji důstojnost za naprosto pomíjivé věci, cíle, či fantazie.
Jak je to možné, že to nevidíme? Z velké části jsou příčinou nezpracované traumata, otisky a návyky z minulosti. Začíná to už před porodem, kde se do našeho systému propisují naši předci a první informace o tom, jestli je svět bezpečné místo a nebo není. Dalo by se o tom psát dlouho, co všechno nás od narození ovlivňuje a formuje, jsou o tom celé knihy, ale zjednodušíme to teď.
Boj o přežití. Přesto že mám hojně zajištěné všechny základní potřeby – mám dostatek peněz, jídla, spánku, bezpečné zázemí, zdravé tělo, přátele, a mnohem, mnohem více všeho možného – tak hlubší vrstvy mého nervového systému stále běží v tzv. “survival mode” – v módu přežití, boje o přežití – jako by mi hrozilo nějaké velké nebezpečí, i když jsem reálně úplně v bezpečí. Stav ohrožení a nebo nedostatku z minulosti, který si třeba ani nepamatujeme, stále a velmi zásadně ovlivňuje celé naše prožívání, rozhodování, fungování orgánů, hormonů, mozku, celé naše vnímání reality.
Na těchto hlubokých a obvykle nevědomých vrstvách stojí naše osobnost a různé strategie, kterými se snažíme neexistující ohrožení vyřešit. Pořád to není dost, nikdy, ani když máme “miliony, dva domy, tři auta a soukromý tryskáč”. Pořád je někde uvnitř ta svírající křeč, kterou jsme se naučili vytěsňovat, ovšem za cenu za vnitřní prázdnoty, která není o moc lepší.
Ve vztazích je to podobné. Bez vědomého vztahu k sobě nedokáže být člověk sám. Nedokáže být v klidu. Je to jako černá díra uvnitř, kterou se snaží zaplnit jinými lidmi, vztahy, dětmi, úspěchy, činnostmi, zážitky, drogami, fantaziemi. V ČR údajně užívá psychofarmaka přes 900tis. lidí, oficiálně. Kolik je to skutečně, a kolik lidí má místo toho alkohol, sociální sítě, a spoustu jiných, stínových kompenzací?
Všichni volíme jen z dostupných možností, často i těch nedůstojných, či závislostních, děláme co vidíme okolo, protože neznáme jiné cesty. Cítíme se v tom “jako doma”, a s oblibou si tak vybíráme třeba partnery, zaměstnání a životní kontext, ve kterém se tak můžeme cítit dál, i když si na povrchu přejeme něco jiného.
Pomalý životní styl vůbec nemusí znamenat, že nesmíme nic mít, ani nic dělat. Je to celé o maličkostech, o malých, pomalých krůčcích. Já se pořád, každý den, učím opravdu jíst, když jím, nedělat nic jiného, věnovat tomu plnou pozornost. Stejně tak třeba u čištění zubů, na záchodě, při vaření, na procházce, v autě, při čekání na autobus.
Když si s někým povídám, učím se opravu naslouchat. Když mě něco bolí, jsem unavený, nemocný, smutný, naštvaný, vzrušený…, tak se učím tomu naslouchat, vnímat své tělo, vnímat jaký je u toho můj dech. Učím se to mít rád, respektovat a nacházet v tom moudrost. Učím se vnímat své dary, své kvality, stejně jako nedostatky a limity, a to všechno milovat, jako svoji jedinečnost.
To všechno je možné dělat i s hypotékou, i s dětmi, i v zaměstnání. Naše tělo je stále s námi a může to být opravdu moudrý průvodce, když mu nasloucháme. Bez toho, abychom si našli čas na to, naslouchat i hlubším vrstvám, je život jen jako jakási křeč, stres, spěch, povinnost, nekonečný kolotoč, ve kterém nám ale rok za rokem ubývá síly, i možnosti poznat, jak krásné a vzácné to může být lidskou bytostí.
Pomalý životní styl je cesta, která není snadná, je ale plná darů nevyčíslitelné hodnoty. Je možné se na ní učit rozlišovat, co je pro nás opravdu důležité, co nás vyživuje, obohacuje, co je pro nás opravdu prospěšné a smysluplné, a získat tak možnost spolutvořit svůj život.
Když se člověk naučí žít více pomalu, přítomně, tak to neznamená, že ztratí schopnost být rychlý, výkonný, nebo úspěšný. Nervový systém, který neběží v režimu boje o přežití, permanentního stresu a nedostatku, je ve skutečnosti mnohem výkonnější a efektivnější. Člověk, který projde cestou svého vnitřního léčení může nakládat se svým časem a energií mnohem svobodněji, více tvořivě, více v souladu se sebou i s prostředím, ve kterém žije. Promění se také vztahy, komunikace, milování, a je mnohem snazší prožívat krásu i radost z maličkostí.
Život nám vždy bude přinášet různé situace a zkušenosti, které nejsou snadné. Jsou to různé změny, nemoci, ztráty, zkoušky, apod. To vše je důležitou součástí našeho růstu i zrání. Když žijeme pomalu, nejsme zahlcení, ani permanentně přetížení, tak máme pak také dostatečnou kapacitu tyto situace skutečně prožít, zpracovat, zrale reagovat a celkově zvládnout tak, že nás posílí.
Když má člověk sám sebe, nemusí si pak brát osobně, co si o něm druzí myslí. Má to nejcennější a nejdůležitější, co může mít. Nemusí žebrat o pozornost, uznání, pochopení, přijetí, ani o lásku. Svůj poklad může ze srdce sdílet a tak inspirovat i druhé, aby si sami mohli rozpomenout, jak jedineční a cenní jsou už ze své podstaty.
Děkuji Vám všem, kteří mě inspirujete a pomáháte v tom, být tím, kým jsem.
S láskou,
Libor Váňa
