Skrze okno letadla jsem z výše pozoroval, jak přichází nový den. Pomalu svítá, polovina oblohy ještě spí, jako černá noc, a ta druhá, na obzoru, probouzí se. To je podívaná.
Den a noc, dvě tváře života, v jednotě se převalující jedna přes druhou tam, kde není konce, ani začátku, jen věčná hra světla a tmy.
Měním se, cítím to. Probouzím se ze sna. To staré tiše mizí, odkládám svůj kostým.
Snil jsem sen, o duchovním probuzení. Zdálo se mi, že jsem se probudil, že jsem poznal Boha, nalezl to uvnitř sebe, že jsem přelstil svoje ego, osud i karmu.
Díval jsem se na všechny ty spící okolo, připadal jsem si někdy osaměle, někdy výjimečně. Začal jsem potkávat další, kteří o probuzení už taky mluvili, kteří o něm taky snili. Snažili jsme se probouzet ostatní, nevědě, že také ještě spíme, že se nám to jen zdá.
Zdálo se mi, že jsem tvůrcem svého života, že můžu uzdravit či změnit každý aspekt svého bytí, stejně jako druhé, a tak konečně naleznout štěstí, mír i lásku, nebo aspoň splnit si všechny přání a fantazie. Zdálo se mi, že můžu změnit svět, a že to je náš úkol.
Bylo to opojné a lákavé. Pohlcující.
Myslel jsem si, že už to mám, ale zároveň jsem ještě neměl ani odvahu, přijmout sama sebe. Být tam, kde jsem, tím, kým jsem, se vším všudy. Chtěl jsem to jinak, jiné, a neváhal jsem následovat kostyméry a kouče v tom, jak se to “má dělat”.
Hrál jsem to skvěle, tak dobře, že i já sám jsem tomu dokázal věřit.
Maškarní ples kostýmů a masek, jak zářící, jak oslnivé. Kostýmy všech barev, profesí i galaxií, nebudu jmenovat, každý kdo ten sen zná ví, o čem mluvím.
Oproti maškarnímu plesu minulého snu, kde jsem nosil sako, kostým manažera, obchodníka, marketingového iluzionisty, a honil se za penězi, se mnoho nezměnilo. Jen jsem vyměnil řízky za tofu, alkohol a cigarety za rostlinné medicíny a posvátný tabáček, a místo peněz na účtu jsem počítal množství svalových testů, vyléčených traumat a dosažených osvícení.
Cítím vděčnost, za to všechno, dovedlo mě to až sem, a bylo to zábavné i dobrodružné. Zároveň cítím i trochu nostalgie. Měl jsem ty masky rád, poskytovaly mi ochranu, stejně jako naději.
Loučím se s kontrolou, loučím se s nadějí, vzdávám to. Přiznávám si, že nikdy nedokážu vytvořit nic lepšího, než to, co už vytvořeno je. Tvořit iluzi je lakavé, opojné, ale skutečně prázdné a taky zoufalé.
Být v obyčejné přítomnosti, ať už vypadá jakkoli, třeba je i bolavá a šedivá, je lepší, než si něco nalhávat. Skrze ni, totiž rostu a zraju v něco autentického, rodí se skutečné ctnosti i moudrost. Nemusím pak nic nalhávat ani druhým. Nemusím chtít, aby byli jiní. Nemusím ani ze sebe dělat někoho jiného. Jak osvobozující, jak úlevné.
Život ví, co je pro mě nejlepší a já konečně začínám cítit rozdíl mezi nadějí a důvěrou, mezi touhou a skutečnou Láskou, mezi odpojením a skutečným klidem.
Život je milostivý i milosrdný ke všem, kteří hledají pravdu. Nakonec se všichni jednou probudíme, ze sna ve snu. Ze sna, uvnitř nás. Mám vás moc rád 
Libor Váňa
