Přichází do našeho života, aby nás změnila. I když je temná, někdy až extrémně nepříjemná, zahlcující, či paralyzující, je to ve skutečnosti světlo, které nás léčí, a to všechno nepříjemné jsou jen symptomy této změny.

Má mnoho podob a různou intenzitu. Někdy trvá dny, týdny, měsíce, obvykle ne déle než rok. Někdy ale zůstává i mnoho let, záleží na tom, do jaké hloubky světlo proniklo a jak velkou proměnou je nám určeno projít.

Je stejně laskavá, jako my sami k sobě. Často nás chybějící laskavosti učí.

Je to trpká medicína, která nás uzdraví na mnoha úrovních, když si dovolíme ji pít a otevřeme se moudrosti, kterou přináší. Odnáší s sebou vše staré, vše nepotřebné, vše nepravdivé, odnáší iluze, dokáže jemně rozpouštět, stejně jako nekompromisně ničit a drtit.

Když nerozumíme této změně, ani tomu, že je to ve skutečnosti milost, která z nás přišla udělat lepšího člověka, která nás přišla přivést blíž k sobě, blíž k pravdě, blíž k životu, i k bohu, tak proti tomuto světlu většinou bojujeme. Je to boj, který se nedá vyhrát. Jsme to my sami, proti komu bojujeme. To nás také učí.

Je to proces, který nás odzbrojuje, “svléká do naha”, učí nás důvěře, pokoře a trpělivosti. Učí nás, co je v životě opravdu důležité a co nikoli.

Někdy do života vstoupí skrze událost – ztrátu, rozchod, nemoc, výpověď, jindy jen tak, protože dozrál čas, a někdy je to hořko-sladká odměna, za poctivě odváděnou meditaci, modlitbu či praxi.

Úzkosti, bezmoc, deprese, slabost, bolest, smutek, truchlení – má to mnoho příchutí. Někdo nemůže dlouhodobě spát, budí se ve stejný čas uprostřed noci, někdo celé měsíce i roky není schopný opustit svůj dům. Životní kontext bývá nezřídka v pořádku – peníze, zázemí, zdroje, přátelé, rodina, člověk se ale i navzdory tomu, že má vše, co potřebuje, cítí prázdný, bezmocný, nechtěný, ohrožený, neschopný, vinný, plný studu, má strach, touží zůstat neviděn, touží tady vůbec nebýt a nebo své prožívání nemít.

Všechny naše ztracené a odmítnuté části touží po tom být přijaty, integrovány a nebo odpuštěny, což obvykle není vůbec snadné. Je to touha naší duše po celistvosti, které se nedá utéct.

Tento proces nejde urychlit, ale může být někdy velmi prospěšné, inspirativní i uklidňující, pokud máme možnost se opřít o někoho, pro koho je už temná noc duše, a procesy s ní spojené, důvěrným a intimním přítelem.

Někdy je totiž právě tou výzvou se otevřít i tomu, že na všechno nemusíme být sami (tak jako v dětství), že existují i lidé, kteří nám rozumí, nesoudí nás, kteří vnímají svět podobně jako my, a kteří citlivost a zranitelnost nezneužívají, ale ctí.

Od nich je možné se inspirovat, že takovým bezpečným prostorem můžeme být i my, sami pro sebe.