Byl jednou jeden motýl a ten onemocněl velmi vzácnou spirituální chorobou. Projevovala se postupným umíráním jeho ega.
Postupovala rychle a postupně s sebou brala všechny jeho falešné představy o sobě a o světě, vypadalo to úplně beznadějně. Přišel o práci, a živobytí si obstarával poměrně obtížně, nejčastěji různými pomocnými pracemi, třeba jako kuchař nebo zahradník. Nemoc ho úplně ochromila a pohltila většinu jeho životní energie.
Někdy nebyl celé měsíce schopný sociálního kontaktu a uzavíral se do různých ústraní, kde pomalu umíral a ztrácel všechny iluze, které tolik miloval a na kterých rád stavěl celou svoji identitu.
Proces šel tak daleko, že někdy úplně přestal toužit po čemkoli z vnějšího světa, samičky se mu zdály být nezajímavé, peníze a sláva jen pomíjivým vtipem, pomocí kterého si bohové dělali z lidí srandu, když zkoušeli, jak moc je kdo ochotný se ponížit a popřít sama sebe jen proto, aby dostal čokoládu.
Někdy blouznil a ve svých snech navštěvoval různé jiné světy. Tam ho učili, jak umírat radostně a s láskou, a také jak moc je důležité nezapomínat na to, že život na zemi je jenom hra, kterou může buď hrát a nebo si z ní dělat peklo.
Mnohokrát si myslel, že už je to jeho konec, nebylo se čeho chytnout. Všechno co znal pohltila prázdnota a tma, která byla tak hluboká, že by se do ní vešly bez problémů všechny myšlenky, pocity i věci.
Už se to zdálo naprosto beznadějné a tak se pustil. Řekl si, že radši zemřít, než toto nevědomé bloudění, a ve stejném okamžiku se objevil na druhé straně prázdnoty. Bylo to, jakoby se vše změnilo, ale přitom to zůstalo stejné. Jakoby zemřel, ale přitom zůstal živý. Bylo to, jakoby už nebyl, ale přitom mohl i být.
Rozhodl se vrátit, protože to byla velká sranda. Ještě nikdy nezažil něco tak absurdního, aby byl a zároveň si to nepamatoval. Mnohokrát se přistihl, jak začíná využívat toho, že si nikdo nic nepamatuje, a hrál podle zmanipulovaných pravidel. Dělali to tak všichni okolo.
Všichni lhali, hráli si na to, že ví, i když vůbec nevěděli, a ještě to brali smrtelně vážně. Tak moc vážně, že na to někteří dokonce i umřeli. No není to vtipné? Tak moc si lhát, že na to až umřeš. Všichni v celém vesmíru se tomu smáli a vyprávěli si nespočet historek o tom, co viděli v této dimenzi.
Někdy tuto dimenzi označovali jako Země, aby si zapamatovali, že to jen ze mě může vzniknout i to, co není, a následně tím i být, když tomu uvěřím a současně zapomenu, že je to jen hra.
Nebyla to snadná hra, o tom žádná. Ten smích se někdy tak trochu snažil zakrývat strach, protože toho byla tato dimenze plná. Když totiž zapomenete na to, kdo jste, a přijmete falešnou identitu, tak to může být i velice děsivá zkušenost.
Vzniká z toho tak příšerná úzkost, kterou snad ani nejde popsat. Možná, kdyby jste se pokusili nacpat oceán třeba do zrnka písku a ještě by jste tomu zrnku nalhali, že je horší než všechny ostatní zrnka.
No hrůza, tomu se chtěl každý vyhnout. I když našli se i tací, kteří dobrovolně šli hrát tuhle úroveň proto, aby probudili moudrost i v kameni. To bylo dost pošetilé, často jim totiž pak trvalo i miliardy let, než si zase rozpomenuli na to, že to byla jen hra a začali se tomu smát. Kdo se totiž nesměje, jako by nebyl. A stejně je to i s pláčem.
To se prej jednou vsadil vítr s ohněm, že dokážou bez vody vydržet dýl, než vítr zmizí a oheň vyhasne. Nevěděli ale, že je budou pošetilí lidé následovat a kopírovat v naivní iluzi, že když přestanou cítit, tak že vyhrajou a budou lepší než ostatní.
Způsobilo to mnoho škod a skoro kvůli tomu došla všechna voda. Ono totiž, když neprší, tak pak ani nic neroste, a když nic neroste, tak to staré nemá z čeho žít, protože vždycky bylo to nové zároveň i tím starým. Tak už to prostě je, všechno co jednou vzniklo, taky zanikne, a nebo to byl jen vtip?
