Někde v duši,
možná ve snu, kdoví,
zrodilo se Přání.
Byla to vzácná duše,
a to přání
průzračné jako rosa,
třpytící se při východu slunce.
Tato kapka, krásná jako slza,
snad dcera samotného Boha,
vydala se k Zemi.
Chtěla přinést Lásku,
i tam, kde prej ještě není.
Cesta byla dlouhá,
už už, a najednou Tma.
Taková tma,
až se jí z toho po chvíli
rozbušilo srdce.
Za zvuku srdce pocítila,
že tady není sama,
a v tu chvíli
ji objala Země.
Jako klíček, vzešla z hlíny
a začala růst.
S ohněm v srdci,
moudrá jako voda,
jemná jako vánek.
Rostla rychle,
vzhůru k světlu,
za branou však,
přemohl ji spánek.
Rostla dále,
jak tak spala,
zapomněla na to,
kde se tady vzala.
Rostla dále, až do nebe,
aby našla, sama sebe.
Její srdce, začlo zpívat,
Bůh se skrz ni, začal dívat,
a když otevřela oči,
zamilovala se.
Svoji Lásku, dala Bohu
a začala sloužit.
Její duše, však po Lásce
nepřestala toužit.
Je totiž pravda odvěká,
že kapka, vyrostla v člověka.
A za lidma, chodí Láska,
prej to byla, jejich sázka.
Zda vzpomenou si,
a to přání,
splní.
