Před měsícem jsem se vydal s jednosměrnou letenkou na Kanárské ostrovy. Záměrem bylo najít vhodné podmínky pro svoji tvůrčí práci. Místo, kde můžu dozrát, rozkvést. Ano, i v době „Covidové“, bez znalosti španělštiny, i mé finanční rezervy byly minimální. Důvěřoval jsem ale své intuici. Vím totiž, že jsem tak trochu jako mango. Teplo, slunce a oceán mi dělají opravdu dobře.
Téměř každý den jsem chodil kontemplovat k oceánu či do hor. Místo toho, abych se snažil za každou cenu nějak vydělávat peníze, abych tady přežil, jsem se především prostě uvolňoval a spojoval se s vnitřním pocitem důvěry, bezpečí a dostatku.
Jednoho dne, při cestě k oceánu mě zastihl z nenadání silný déšť. První reakce byla, abych se vrátil, neměl jsem deštník ani pláštěnku, moknul jsem rychle, ale něco uvnitř mi radilo, abych se nenechal odradit. Na obloze se vybarvila nádherná duha a byla tak blízko. Znáte ty příběhy o pokladu ukrytém na konci duhy? Tohle bylo úplně jako z toho příběhu. S každým krokem byla blíž a blíž, přesně na místě, kam jsem měl namířeno. Konečně jsem došel až k útesu a poprvé v životě jsem viděl duhu, která sahala až k zemi, resp. až k oceánu.
Zázemí mi poskytla oblíbená jeskyně na břehu a za nedlouho vyšlo i slunce. S ním přišlo teplo a mé oblečení také rychle uschlo.
Tato souhra živlů, světla a barev však nebyla tím jediným darem. Ten den jsem zde potkal opravdového přítele. Muže s velkým, srdečným úsměvem a stejnou láskou k oceánu, horám i Bytí, kterou jsem si opečovával ve svém srdci každý den. Velmi brzy nás naplnil vzájemný pocit, jako bychom se znali už věky.
Starý muž, s duší i energií mládence, potomek původních obyvatel. Jeho životní příběh by vydal na mnoho, mnoho bestselerů, snadno by jste ho ale v davu přehlédli, pokud by jste se dívali jen očima.
Když se ohlížím zpět, s vědomím toho, co následovalo, vnímám to tak, jako by mě skrze něj přišel přivítat samotný duch ostrova.
„Ahí, tú catanajá“, což v jazyce původních aboriginců znamená: „Buď vítán!“.
Tento den, toto setkání mi do života nepřineslo jen blízkého přítele a jeho podporu, ale také bezpečné zázemí – dostal vlastní „jeskyni“, která je srovnatelná s luxusním hotelem a restaurací. To vše, zdarma.
Kdo mě zná, ví, že se věnuji primárně sebepoznání a vnitřní práci. Tedy: „Jak uvnitř, tak i venku“. Nespadlo to z nebe. Všechno jsem to nejprve objevoval a kultivoval uvnitř sebe.
Proč o tom ale píšu?
Žiju teď v ideálních podmínkách, řekl bych. Dostává se mi maximální podpory pro to, abych byl sám sebou, zevnitř i z venku.
Přesto jsem dnes ráno opět někde uvnitř pozoroval pochybnosti.
„Přece někde musí být chyba, nějaké ale, nebo podmínka, není možné, aby jsi se měl tak dobře“, ozývalo se. Hledal jsem problém. Přesněji, nějaká část uvnitř mě hledala tak usilovně, co není v pořádku, že se jí dařilo ten nesoulad nacházet a vytvářet k tomu i příběh.
Bylo to tak reálné, vypadalo to opravdu přesvědčivě.
Ozýval se hlas: „Zase budeš muset brzy opustit zázemí a podporu, které se ti dostává, protože tě tady určitě chtějí nějak zneužít.“ „Ti lidé, kteří ti říkají, že tě mají rádi a že chtějí, aby jsi byl šťastný, ti určitě lžou. Okrádají tě o tvoji svobodu! Běž dál, musíš se změnit, musíš být opatrnější, silnější, musíš být více nezávislý, aby tě nikdo nemohl zneužít.“
Bylo to tak jasné. Jasná strategie: uzavři se, připrav se na zklamání, které určitě přijde, a taky na to, že zase zůstaneš sám. „Zase budeš muset bojovat, aby jsi si zasloužil svoje místo, život je přece takový!“
Bylo to velmi jemné, skryté, stále někde v hloubi přítomné.
Zabývám se hlubinnou psychologií, životními scénáři, vnitřním dítětem, atd. už mnoho let. I já jsem byl ale ztotožněný s touto částí, tvářila se jako můj nejlepší přítel, dokola jsem psal stejný scénář.
Znal jsem tu část už dlouho, teoreticky i v jejích různých projevech, ale dnes jsem dokázal poprvé říct jasné NE, už dost, už ti nedovolím znova rozhodovat o mém životě.
Byla to „zraněná oběť“, obranný mechanismus, který kořenil hluboko v mém systému. Část, kterou jsem od dětství dokola projikoval ven, na své okolí či obracel proti sobě.
Dříve nebo později jsem vždy svým nevědomým chováním docílil naplnění a potvrzení těch očekávání. Vždy jsem nakonec nějak sabotoval vše hezké, abych mohl být zase opuštěný, zase oběť nespravedlivého světa.
Byla to část, která si mimo jiné, lebedila v životě „poutníka“, který uměl navazovat hlavně jen krátkodobé vztahy. Vystrašené zvíře, které někde v hloubi stále čekalo, odkud přijde další kopanec.
Skrývalo se to také pod duchovní roucho: „Nelpi na dobrých vnějších podmínkách, to je neduchovní, svádí tě to z cesty, opravdová cesta ke svobodě musí být těžká! A je dlouhá! Musíš na to být sám! Nikomu nevěř! Musíš si to vybojovat a obětovat tomu i své štěstí!“ Tato část odmítala podporu a dary života, z pocitu, jako by nebyla hodna toho, mít se dobře.
„To nejde jen tak, musíš si to stále něčím zasluhovat. Obětuj se! Dělej víc! Pokračuj! Nezastavuj se.“
Ve skrytu té vznešené poučky: „NELPI, je to příčina utrpení“ tato část paradoxně silně lpěla na nelpění a tím dokola utrpení vytvářela.
Vše to vycházelo z hluboko zakořeněného pocitu, že něco není v pořádku, že já nejspíš nejsem v pořádku takový, jaký jsem.
Přítomnost této stínové části mi dokola neumožňovala projevovat se přirozeně. Mohl jsem se snažit jakkoli, být výjimečný, být mistrem sebepoznání, dosahovat materiálních i spirituálních vrcholů, tohle „ale, pozor!“, tam však někde bylo stále.
„Přirozenost není možné napodobit, zahrát, ani ji dosáhnout.“
V minulosti jsem se díky paradigma oběti opakovaně motal v kruhu: „popřít sebe, přizpůsobit se, zavděčit se“, a nebo v narcistické poloze „najdi chybu venku, oni jsou špatní, zaútoč nebo uteč dřív, než ti zase ublíží“. Utéct před tím se ale nedalo, ani schovat, bylo to ve mě.
Díky tomuto stínu, jsem dokola odkládal a nedokončoval podstatné věci, své sny. Dokola jsem přitahoval vztahy, které byly předurčeny zániku, nebo ty hodnotné sabotoval. Nazýval jsem to svobodou, životem.
A co teď? Co se změnilo v mém životě, jaké to je? Už je to pryč? „Hurá! To musí být přece úžasné!“
Možná tě zklamu, ale žádné „ohňostroje“ ani nic podobného se nekonají. Vše na povrchu vypadá stejně jako před tím. Každodennost; taková, jaká je.
Uvnitř ale vím, že se začala psát úplně nová kapitola mého života. Realita už totiž není nebezpečná, dobrá, ani špatná, je neutrální, a v tom spatřuji opravdovou svobodu.
To, co si dovoluji prožívat uvnitř, stává se mojí přítomností i venku. Já rozhoduji o tom, co vpustím do svého života a co už ne. Stín byl konečně integrován.
Můžu dělat chyby, může mi být i ublíženo, můžu být i slabý a závislý, stejně jako naplno projevovat svoji sílu a zářit bez kalkulací a strachu, jestli mě vnější svět přijme, nebo odmítne.
Všechno to, co bylo, mělo svůj smysl. Tiše děkuji. Bylo to velkým požehnáním. Naučilo mě to vytrvalosti, trpělivosti, jemnosti, pochopení, soucitu… Krok za krokem, den za dnem, mě to připravilo na to, abych mohl žít své poslání, resp. prostě Být.
Život je tak štědrý a moudrý, děkuji za ty dary.
Děkuji také tobě, za to, že jsi.
L.
