Pověz mi živote, bude to stačit?
Někdy se uvnitř cítím tak sám, prázdný, jako ztracený, v ničem nevidím smysl. Možná, že když budu úspěšný, slavný, když to všem dokážu, přejde to?
Nebo snad, bude stačit, když postavím dům a budu mít děti? Dělají to tak přece všichni – až budu mít děti, už určitě nebudu sám.. A když nebude stačit jedno, udělám si tři! A nebo milenky? Když si najdu milenky, pomůže to? Zaplní to to prázdné místo? Rozhodně! Čím budu úspěšnější, tím jich budu mít víc, budu NĚKDO, a koupím si i nové auto! A co sport? Když vyhraju, tak budu vítěz a určitě už nebudu sám?! A co ta moje práce? Jo, zaberu ještě víc! Nevadí, že už se vůbec necítím, budu jen jako stroj, dělají to tak přece všichni – všichni ti “úspěšní”, podívej se okolo sebe! Měl by jsi být jako oni. Ne! Ne, jako oni – měl by jsi být ještě lepší! Až to dokážeš, určitě už to bude stačit!
Od toho jsi přece muž! (říkávali mi) Chlapák! Tak se vzmuž, nefňukej! Ufňukánky nikdo nechce! Ani máma, ani paní učitelky. Pozornost a pochvalu je vždycky potřeba si zasloužit! Tak se snaž! Ještě nejsi slavný? Tak přidej! Nevíš jak? Jo, tak ty jsi navíc ještě hloupý! Prosím tě, jdi se radši někam zahrabat a už se neukazuj! O takové lůzry tady nikdo nestojí! Podívej, tam ten – co všechno už má, co všechno už dokázal!
Mám pocit, že mě nikdo nevidí. Kdybych tak měl někoho, kdo mi na to odpoví.. (a nebo mě aspoň obejme).
Nevyznám se v sobě. A nerozumím ani ženám. To bych si tak přál. Konečně najít někoho, kdo mi bude rozumět. Někoho, kdo mě bude přijímat se vším, takového, jaký jsem. Ne jen tu masku, kterou ukazuji na povrchu. Ta maska mě ničí! Zabíjí, rozežírá zevnitř. Nevím, jak ji sundat, NEVÍM totiž, KDO JSEM?!
Co se skrývá pod tou maskou – pod tím, co ukazuji? Je to strašné pomyšlení. Můžu tam jít? Přežiju to?!
Dá se před tím utéct?
Už tolikrát to zkusil. Nové práce, nové výzvy, nové vztahy… Už tolik úspěchů, ale vždycky, pořád to tam bylo. To prázdné místo, jako černá díra. Mohl dělat cokoli. Mít rodinu, děti, ženu, další rodinu, další dům, mít peníze, mít práci, být slavný – pořád to tam je! Přidej! Snaž se! Jsi nula!
Proč se o tom nemluví? (proč o tom nemluvím?) Proč mi nikdo nerozumí? Stydím se snad? Že nevím kdo jsem? Dokážu si to přiznat? Může mi někdo pomoct? Někdo, kdo se mě nebude snažit měnit. Kdo mě prostě jen vyslechne, uvidí. Někdo, skrze koho si dovolím i já, uvidět, tu prázdnotu a přestat se jí bát..
Kdo(co), se tam skrývá? Odkud přijde uvolnění?
V hlubokém soucitu se všemi muži,
kéž světlo hluboko uvnitř, opět povstane,
jako jiskra, ticho, klid, přináší mír.
Libor Váňa
Foto: Kleiton Santos, Pixabay
