Když o tebe pečuji, když ti pomáhám, dodává mi to pocit identity, cítím se hodnotnější a díky tomu se nemusím cítit tak sám(a). Pomáhá mi to nevnímat to divné, studené prázdno uvnitř mě. Zdá se, že můj život má nějaký smysl, alespoň v ty chvíle, kdy se pro tebe obětuji.
Dělám to, protože žít svůj vlastní život, plnit si své vlastní sny, je pro mě nemyslitelné, příliš bolavé, ohrožující. Už kdysi dávno jsem to vzdal(a) – rezignoval. Pokaždé, když jsem se o to pokusil (nebo znova pokouším), když jsem to měl na dosah, tak to na něčem selhalo, něco se pokazilo, nezvládl jsem to, a nebo mě někdo zradil.
Má pánev a břicho jsou plné studu, viny, starého smutku, zoufalství a bezmoci. Nechci se toho ani dotknout. Vždy, když bych mohl konečně zářit, když potkám někoho, kdo by mě mohl milovat, když mám možnost ukázat své talenty, zažívat lehkost, uvolnění nebo dostatek, tak se to přihlásí o pozornost. Má energie přestane proudit. Buď mě to vypne, jako když zkrat vyhodí pojistky, a zůstanu v úzkosti, paralýze, nemoci (nebo lhostejnosti), nebo se začnu stahovat a uzavírat, i když toužím právě naopak, otevřít své srdce. Jindy zase zapne moje kontrola a já tě nedokážu přestat dusit svojí úzkostnou pozorností, péčí a ubohým, ponižujícím se zavděčováním. (je to jeden ze způsobů, jak jsem byl naučený projevovat lásku)
To, co mě nejvíce mrzí, když už je toho na mě příliš, když už si se sebou a svými pocity nevím vůbec rady, že tu svoji bolest a bezmoc hodím i na tebe, když vybouchnu (vyčítám, ponižuji tě, odmítám tě). V tu chvíli totiž nedokážu komunikovat v klidu, nedokážu ti vysvětlit, co se ve mě odehrává, protože tomu sám nerozumím. Ovládne mě to. Je to jako bych se dusil a tohle byla jediná možnost, jak se nadechnout.
Děje se to proto, protože jsem od sebe odpojený.
Nejsem to já, kdo v tu chvíli skrze mě mluví či koná, je to moje staré trauma, které chce být uviděno, přijato a propuštěno. Dříve jsem znal jen tlak, nároky, očekávání, kontrolu, či výhrůžky. Naučil jsem se tak chovat i sám k sobě. Křik, poznámky, či pohlavky nebyly tak strašné, jako chladná lhostejnost či odmítnutí – to mě nejvíc bolelo, nejvíc jsem se toho bál. Myslel jsem si, že jsem špatný, když mě trestáš, a protože jsem nevěděl co s tím, začal jsem používat to, co jsem znal. Odmítnutí a lhostejnost. Obrátil jsem to proti sobě a začal jsem tuto část schovávat nejen před světem, ale také sám před sebou. Začal jsem používat také manipulaci a manipuloval sám sebe, abych vyhověl všem vašim představám a očekáváním. Vaše potřeby se staly důležitější, než moje vlastní (ty jsem popřel). Spadnul jsem do toho a nemohl si pomoct.
Začal jsem žít jako hodný kluk (hodná holka) a chovat se tak, aby jste mě přijímali a věnovali mi alespoň trochu pozornosti. Fungovalo to dobře. Množství konfliktů se zmenšilo. Vůbec jsem si ale neuvědomoval, jakou obrovskou daň za to platím. Ta odmítnutá, schovaná část totiž nezmizela. Žila dál, v jakémsi osobním pekle, obrazně zavřená v temném pokojíčku, či ve sklepě. Začala se plnit odporem, vzdorem, bolestí, nenávistí i závistí. Protože zoufale touží po lásce a pozornosti, tak o sobě dává pravidelně vědět. Bohužel jedině způsoby, které sama zná. Přitahuje nám do života situace, zaměstnání nebo partnery, kteří nám odehrávají tyto role a upozorňují nás (často také nevědomě) na vše, co máme potlačené uvnitř sebe, od čeho jsme odpojení, co nevidíme.
Udržování tohoto “vnitřního vězení”, či dokonalé vnější masky, navíc stojí obrovskou spoustu energie, kterou vkládáme do různých kompenzačních strategií (taky fantazií), nebo kterou platíme za různé způsoby odpojování se od sebe (alkohol, drogy, jídlo, antidepresiva, péče o druhé, televize, děti, mobil, různé jiné způsoby uspokojování…).
Jak z toho ven?
Když si toho nejsme vědomi, nebo nemáme kapacitu to správně, nezaujatě nahlédnout, tak většinou vidíme chybu a problém někde venku. Dokud je tato část, kterou můžeme nazvat třeba vnitřním dítětem, uvnitř nás potlačená (ve skutečnosti je to jen energie, personifikace, pojmenování, pomáhá jen určitému pochopení a uvědomění), tak není možné přijmout za tuto část zodpovědnost, uvolnit ji z našeho systému a osvobodit se tak ze začarovaného kruhu sebesabotáží, nebo ubližování druhým.
Ve spoustě případů nepomáhá ani psychoanalýza, protože často místo nehodnotícího, laskavého uvolnění (rozpuštění) kořenů (na úrovni energie), dává jen další nálepky, diagnózy (i farmaka), drží se příběhu oběti a viníka a v rámci limitů současné konvenční vědy není schopná přesáhnout paradigma problému (když věnuji pozornost problému a ne tomu co je zdravé, tak podporuji problém, ne uzdravení). Z mého pohledu k uzdravení nejčastěji dochází, když se průvodci (terapeutovi), podaří klientovi zprostředkovat kontakt s jeho vlastní zdravou částí (vnitřním zdrojem), který není podmíněný problémem. Tento “problém” je pak z tohoto zdravého místa rozpoznán jen jako část falešné, z vnějšku přijaté osobnosti a umožňuje to samouzdravení.
Vím však také velmi dobře (z vlastní zkušenosti), jak jsou tyto témata citlivá. Bez značné dávky (sebe)laskavosti, trpělivosti, pochopení, přijetí, jemnosti a uvolňování to nejde. To je ostatně to, kde může každý začít – rozvíjet to zdravé. Když znovu navážete kontakt sami se sebou, umožní vám to najít ztracenou sebehodnotu. Dovolíte si pak také přijímat a zjistíte, že už si nemusíte “kupovat” lásku péčí o druhé (sebeobětováním se), a že i v tomto dokážete najít zdravou rovnováhu.
Libor Váňa
Fotka od sippakorn yamkasikorn z pixabay
