PANIKA

Začínám ztrácet pevnou půdu pod nohama. Jak zvláštní! To, co znám, všechno to úplně samozřejmé, jako by se měnilo v prach. Ještě před chvílí bylo všechno v pořádku, ale najednou, jako bych se začínal topit sám v sobě. Mé tělo dýchá, ale já mám pocit, že se dusím. Plní mě pocit zoufalství a taky bezmoc. Jsem tady, ale jako bych nebyl, nemůžu se hnout, i když se hýbu, začínám zmatkovat.

Pomalu ztrácím kontakt s realitou. Před očima (v mé hlavě a jakoby i v celém těle) se mi začínají vybavovat úzkostné situace, vzpomínky na chvíle, kdy jsem zažíval zklamání, bolest, selhání, kdy jsem se cítil opuštěný a neviděný, najednou, jako by to bylo všechno zpět. Můj nervový systém začíná být zahlcený, začínám se plnit jako bazén, který je ale dnem nahoru. Zdá se, že není kam vyplavat. 

Co mám dělat? Co mám dělat?! Co máám dělat?!!! Dýchej!!

Nádech, výdech, náádech, výýýdech, nádech nosem, výdech pusou, nádech nosem, výdech pusou.

Vracím se zpět do místnosti. Pořád to tam ale někde je. Vzpomínej, no tak, vzpomeň si, co mám dělat?! Ano, věci. Co vidím okolo sebe? Židle, ok, židle, stůl, ano, ten hrnek, jé má pěknou barvu, ten mám rád… to topení, je teplé, hřeje, ano, a moje tělo? Kde je moje tělo? 

Začínám si mnout ruce, masírovat paže, ramena, dotýkám se svého srdce a druhou ruku dávám na břicho. Ano zvuk, slyším zvuky a ta vůně, co je to? Ano, jdu si pro svoji oblíbenou esenci…cítím… jsem tady… Je to lepší… Co se to zase stalo?

Můj nervový systém je velmi citlivý. Někdy na to zapomínám. Někdy se také rád chovám, jako bych mohl dokázat úplně cokoli. Umím být pěkně netrpělivý. Citlivost, jemnost a trpělivost jsou v tomto procesu to nejdůležitější. Každý malý krůček k vnitřní stabilitě se počítá. Teda pokud na to nezapomenu.

Uvědomuji si, že to souvisí s mým očekáváním. Někdy na sebe vyvíjím obrovský tlak. Tlak, abych byl jiný, než jsem. To očekávání vlastně není moje, je ale někde ve mě. Už ani nevím kde se vzalo, žil jsem tak celý život. Snažil jsem se být dokonalý, lepší než jsem, zvládnout víc, než je moje kapacita. Strašně moc jsem si přál být milovaný, nebo vlastně mít alespoň nějakou pozornost, ale nevěděl jsem, že ti lidé okolo mě, byli také zranění. Zvládali své životy, nejlépe jak uměli a citlivě vnímat své tělo, kapacitu a hranice, je také nikdo neučil. Snažil jsem se to zvládnout i za ně, v iluzi, že když budu perfektní, tak že to zmizí.

Omlouvám se sám sobě. Tiše, ale velmi vřele a laskavě objímám své nitro. Mám tě rád, omlouvám se, příště se pokusím trochu lépe ti naslouchat. Netlačit. Jsi v pořádku, i když nejsi dokonalý, i když děláš chyby. To všechno tě totiž dělá jedinečným. Tahle jemnost, klid a přijetí, to je ono. To je láska. Co víc je vlastně potřeba?

Zorientovat se v našem vlastním vnitřním světě není vždy jednoduché, stojí to ale za to.

 

Libor Váňa

autor: | 11. 11. 2021 | Články, Sebepoznání

Máte nějaké vlastní téma, nebo životní situaci, ve které byste se chtěli lépe zorientovat a nebo ji pochopit, přijmout, uvolnit? Rádi byste se spojili s vnitřním Zdrojem, našli rovnováhu a nebo konečně našli řešení opakujících se problémů ve vztazích, nebo jakékoli jiné oblasti? Můžete využít některou z mých individuálních služeb, které najdete ZDE.

Najdete mě také na sociálních sítích:

 Další příspěvky v kategorii:

CO JE NOVÉHO U LIBORA?

CO JE NOVÉHO U LIBORA?

Rád bych psal více, mám toho tolik zajímavého ke sdílení, ale nejde to, sociální sítě mě moc nebaví, přítomnost je mnohem zajímavější. Zvykám si na úplně nové kvality prožívání a věnuji pozornost jen smysluplným věcem. DĚJE SE TOHO MNOHO, samo, lehce, přirozeně, v...

VOLÍM SEBE

VOLÍM SEBE

Rozhoduji se vrátit svůj hlas sobě. Ten potřebuji, abych mohl komunikovat své pocity a myšlenky, stejně jako projevovat své emoce, které si dovoluji zase prožívat. Bez nich jsem jen jako stroj, bez nich nemůžu tvořit ani milovat, bez nich necítím lásku ani v sobě....

NECHCI TĚ VE SVÉM ŽIVOTĚ

NECHCI TĚ VE SVÉM ŽIVOTĚ

Bez tebe by to všechno bylo mnohem lepší. Mohl bych si dělat cokoli, cokoli bych si vymyslel, cokoli bych chtěl. Žádný vzdor, žádné odmlouvání, bylo by jen po mém. Všechno by bylo hned. Proč jsi tak svůj? Proč jsi tak jiný, jiný než bys měl být, jiný než tě chci? Proč...