Přišla na mě vlna, kdoví odkud, možná že jich bylo i víc. Myšlenky, pocity a tendence na to nějak reagovat, něco si o tom myslet, nějak to vyřešit, změnit.
Vrátil jsem se k sobě a uviděl, že je všechno v pořádku. Nejsem tou vlnou, ani tou reakcí. Nic jsem nevyřešil, ani nezměnil a přesto je to najednou úplně jiné. Slunce svítí, i když jsou mraky. Je to tu stále, vidím to už ale jinak.
Vzpomněl jsem si na oceán, který jsem dlouhé měsíce, den co den, se zaujetím pozoroval a učil se od něj. Měnil se neustále, i několikrát za den. Někdy byl klidný a průzračný jako jezero, jindy jsem s hlubokým respektem pozoroval jeho obrovskou sílu a nepředvídatelnost. On to ale neřešil, vždycky prostě byl sám sebou, tak živý a nekonečný.
To, co se děje, nebo neděje, pod kontrolou mít nejde. Můžeš však být bdělý, nenechat se strhávat dojmy a tiše si připomínat, že skutečné Já je spíš jako oceán, než jen jako vlna. Klid i mír jsou tady přítomní neustále, uvnitř nich se může dít cokoli, třeba i život.
S Láskou,
Libor Váňa
