Můj život, a jeho kvalita, se začal v minulosti měnit k výrazně lepšímu od doby, kdy jsem se začal učit obracet pozornost z vnějšího světa zpět k sobě a s tím také rozvíjel (upřímnou) sebereflexi. Našel jsem v sobě mnoho krásného, ale rozhodně to nebylo vždy příjemné, voňavé, nebo snadné.
Objevil jsem postupně mnoho závislostí, které často nebylo jednoduché si přiznat. Ještě zdánlivě těžší bylo se jich pustit, protože se zdálo, jako by to bylo součástí mě, jako bych to byl já sám.
Mělo to mnoho vrstev, které se ukazovaly v průběhu let, a bylo to úměrné mé schopnosti obrácení pozornosti zpět k sobě, vnímání sebe. Na začátku jsem si přiznával závislost na alkoholu, cigaretách, pornu, internetu, televizi, cukru a nezdravém jídle. Taky na workoholismu. Většinou to souviselo s fyzickým tělem, aspoň jsem si to myslel.
Nechápal jsem, proč sám sobě tak moc ubližuji, proč si vůbec svého těla nevážím. Rozhodl jsem se to změnit a vydal jsem se tehdy na ještě ne příliš vědomou cestu osvobození a dalo by se říci i sebelásky.
Pomocí vůle, síly, vytrvalosti, různých učitelů, průvodců, terapeutů, kurzů, návodů, seberozvoje, technik a medicín se mi postupně dařilo se od všech těch závislostí osvobodit. Bylo jich mnoho, i těch o kterých nepíšu. V mnohém mi to pomohlo a bylo to nevyhnutelné, ale samo o sobě mi to nepřineslo trvalý klid, ani rovnováhu, ani hledané štěstí. Když už, tak jen dočasně, nebo podmíněně.
Začal jsem vnímat další vrstvy. Sebedestruktivní, kritické a pasivně agresivní způsoby uvažování a myšlení, citové připoutanosti, touhy, závislosti na přijetí z venku, závislosti na utrpení, také závislosti na léčení a medicínách, které osvobození a zdraví slibovaly (nebo já od nich očekával). Pořád někde venku byli nepřítel, viník i spása.
Ukázaly se také závislosti na potěšeních a touhách jiného druhu. Místo televize a porna to byly skutečné vztahy a sex, místo alkoholu rozšířené, nebo změněné stavy vědomí, místo workoholismu a vydělávání peněz to bylo zachraňování světa a druhých lidí, spiritualita, atd. Kvalita života, vztahů, zdraví, bydlení, prostředí i lidí okolo mě, se však výrazně zlepšily.
Čekaly mě další vrstvy. Musel jsem si přiznat, že se sjíždím na své jedinečnosti a vyjímečnosti. Že si mé ego myslí, že je středem vesmíru a že je tady všechno jen kvůli němu, že to tvoří. To dobré, i to špatné. Pýcha, povýšenost, touha po moci, ponižování se, souzení, (sebe)kritika, narcistický egocentrismus, pořád dokola. Jedny z největších výzev pro mě byly také jemné citové a energetické závislosti. No, abych byl upřímný, celou dobu tady píšu hlavně o egu, jehož kořeny byly obalené především studem a vinou, takovým podivným blátem a jeho různými šrámy, traumátky a jizvami.
Dnes už to vidím jinak a můžu se tomu smát. Vidím, že to všechno bylo správně. Moji rodiče byli správní, učitelé, i trýznitelé, život sám. Vždy to bylo spravedlivé a prostě to bylo. Bylo to odrazem, projekcí, divadelní hrou s velmi zajímavými zápletkami. Něco se mému egu líbilo a něco ne. Ono nevidělo celý obraz, nevědělo, že jen hraje.
Za oponou (iluzí našeho ega) je tady stále přítomná Láska, Klid, Ticho a blažená, přijímající, podporující a všeobjímající náruč, která se otevírá společně s našim srdcem.
Ego nám mnoho slibuje, ale zároveň si nechce přiznat, že ono samo je tou oponou a hlavní překážkou (sebe)realizace. Na svém rozpuštění (smrti, konci iluze odděleného sebe) nikdy nebude ochotně spolupracovat. Vždy samo sebe tahá za nos, honí vlastní ocas a brilantně se skrývá i obelhává. Někdy tvrdí, že je za oponou konec, prázdno, smrt, jindy zase vymýšlí barvité teorie, koncepty nebo příběhy. Bojí se totiž přiznat, že ve skutečnosti neví, jak to je.
Libor Váňa
