Pozornost věnovanou sebepoznání, všímavosti, nebo (vhodné) terapii považuji za jedno z toho nejlepšího a nejužitečnějšího, co člověk může dělat. Kvalita našeho života je přímo úměrná tomu, do jaké míry sami sobě rozumíme, jak sami sebe vnímáme.

Rád bych ale odkryl jeden dost záludný stín, který s osobním rozvojem přímo souvisí.

Je to lákavá past, které se dá poměrně snadno uvěřit a spadnout do ní, obzvláště pokud měl(má) člověk tzv. těžký život, náročné vztahy, nízké sebevědomí, atd., nebo také pokud má sklony spojené s tlakem na výkon, či perfekcionismus.

Nazývá se to někdy jako SEKUNDÁRNÍ HRA EGA. Nevědomá, obvykle traumatizovaná část osobnosti dokáže přesvědčit jinou část ega, kterou považujete za své já, že existuje nějaká zaručená metoda, praxe, víra, medicína či cokoli, co dokáže jednou provždy problémy vyřešit.

Stačí se jen dost snažit, víc zabrat, pořádně makat a čistit, každý den meditovat, cvičit, navštívit více seminářů, získat všechny stupně zasvěcení, dostatečněkrát užít zázračnou medicínu, nebo někomu dobře zaplatit za to, že to za vás všechno udělá.

Nechci snižovat nic z výše zmíněného, vše z toho může být za určitých podmínek a vhodného kontextu prospěšnou součástí sebepoznání nebo léčení. Nicméně v tom všem může člověk také snadno ztratit sám sebe, kontakt s realitou, s každodenností, jednoduchostí, přítomností, s tím, co tady je neustále přítomné, ale nedá se toho dosáhnout.

Život není možné vyřešit ani kontrolovat, nebo ovládnout. Ani větší snahou, ani lepší metodou, opravdu ne. Tečka.

Život je přesně takový, jaký je, tak jako ty. Celé je to spíše o vztahu, než o výsledku. Vztah, který k sobě (seberozvoji) a k životu máš, můžeš pozorovat hned teď. To je ono. Cesta k sobě vede skrze přijímání toho, co je, a vhodném vztahu k tomu, ne jinak. O změnu z nepřijetí se snaží jen zraněné ego.

Dokonalosti, ani ideálu není možné dosáhnou, je možné se tím jen inspirovat. Dokonalost a skutečný smysl lidského života je ukrytý právě v jeho nedokonalosti.

Pokud má váš osobní rozvoj či léčení v rukou zraněné ego, tak nikdy nevede k touženému cíli (navzdory jakýmkoli zážitkům). Tato část osobnosti totiž jen skrze sekundární hru živí a udržuje u moci sama sebe a nikdy nedovolí, abyste se skutečně uzdravili, nebo cíle dosáhli. Někdy je totiž přímo ona sama tou příčinou trápení, nedostatku, nemoci nebo pocitu bezmoci, i když se tváří jako váš nejlepší přítel a zachránce.

Co s tím? Nejdůležitější je si sekundární hry ega vůbec všimnout a postupně ji prostě přestat hrát. Tyhle témata jsou obvykle komplexnější, prorostlé do různých životních oblastí a mají více zdrojových příčin. Buďte k sobě trochu více laskaví a trpěliví, to můžete udělat hned, i bez podmínek.

S láskou od průvodce,

Libor Váňa