Kdo jsem, když nikomu nepomáhám, když o nikoho nepečuji, nezachraňuji, nepodporuji, nesloužím, nekontroluji, neobětuji, nevychovávám, neopravuji, když se nesnažím, nebuduji, nezajišťuji, nevytvářím?

Kdo jsem, když si v sobě nevytvářím špatný pocit, či nenasávám emoce druhých jen proto, abych zapadnul, abych se podobal, abych byl(a) přijatý, abych byl součástí?

Kdo jsem, pokud bych odložil všechny role, masky, hry, scénáře, společenské „měly a musy“, programy a přesvědčení, že když tohle, tak pak tamto?

Zůstalo pod tím ještě něco? Něco živého? Nebo je to všechno? Dostanu like?

Co by zbylo, kdybych se přestal srovnávat, poukazovat na druhé, ponižovat, povyšovat, hodnotit? Kdyby to nebylo potřeba, kdyby na tom nic nezáleželo.

Je tam něco, čeho se dá dotknout? Co se dá cítit? O co se dá opřít? Je tam něco nezávislého na vnějším hodnocení, uznání, pochvale? Je tam něco, co se nebojí odmítnutí, ponížení, vyloučení, selhání, smrti?

Ano, je.

Je to jako semínko, plamínek, světluška, schovaná pod vrstvami něčeho, čemu se lidé rádi vyhýbají.

Rádi děláme, že to není, hrajeme radši ty role a ty hry, na které jsme zvyklí. Není divu, učili jsme se to tak dlouho, viděli a slyšeli to okolo sebe, že jsme nedostateční, možná i hříšní, že život není peříčko, že si musíme zasloužit, že nám naše moc, hlas, světlo a svoboda nepatří, nebo že to nějak musíme získat.

Cesta krajinou duše je otevřená, každému. Nejsou tam jen bažiny, je tam také skutečná krása, tvořivost, láska, radost, soucit i všechny ostatní dary, které si jen dokážete představit, možná i ty, které si teď ještě ani představit neumíš.

Nemusíš teď dělat nic. To semínko v tobě se právě aktivovalo. Je tiché a živé. Má svůj čas i tempo. Na tobě je teď jen si občas vzpomenout, naslouchat tlukotu svého srdce, vnímat svůj dech, uvolňovat napětí, pozorovat. Všechno ostatní se stane samo. Nad tím nemáme kontrolu, a to je dobře.

Libor Váňa