Hluboko ukrytý, většinou nechtěný, přesto je tady stále s námi, dokud ho nepřijmeme. Je celkem jedno, jestli jsme chudí, závidíme, šetříme a zakazujeme si naplňovat své potřeby a přání, a nebo jestli jsme bohatí, máme víc než potřebujeme, ale stejně i přes spoustu uspokojování nevnímáme sami sebe, nemáme na to čas, ani na naše blízké a často běháme krysí závod, abychom to všechno neztratili, rozmnožili, nebo kontrolovali. 

Kulisy jsou různé, ale kořeny stejné a vnitřní prožívání dost podobné. Je tam PRÁZDNO. Prázdno, které se snažíme zaplnit (jídlem, snahou, pečováním, zavděčováním, obětováním se, lítostí, stěžováním si), projikujeme viníka i spasitele někde do vnějšího světa a nebo se mu snažíme vyhnout, postavit okolo luxusní, nablýskané zdi, abychom “neviděli”, a nebo se ho snažíme zakrýt neustále novými vnějšími podněty a rozptylováním, což ale funguje vždy jen na chvíli.

Pokud o tomto strachu nevíme, ovládá nás. Vrací se, většinou v tu nejméně chtěnou chvíli. I když jsme se tak moc snažili, on přijde a všechno nám vezme – je jedno jestli peníze, věci, blízké, nebo zdraví, přesně ví, kde jsou naše slabé místa. 

Někdy raději vůbec nežijeme vlastní životy, ale nosíme jen masky a hrajeme divadlo, aby nikdo venku nepoznal, jak moc se ve skutečnosti bojíme být sami sebou. A nebo jsme velmi arogantní, útoční, až agresivní, nebo naopak toxicky hodní a sebeobětující se, a to ze stejného důvodu, aby se někdo ani náhodou nepokusil uvidět, co prožíváme uvnitř, kolik studu, nejistoty a smutku tam je.

Podle mě za to ale nemůže tento strach. Je to jen obranný mechanismus, pod kterým se skrývá hluboké odmítnutí sama sebe. Není tam tedy prázdno, jak se může zdát, je tam spíš odpojeno. 

Došlo k tomu samovolně, většinou určitým přehlcením těžkými emocemi, spojenými s traumatickými událostmi v minulosti. V té době se nám jakoby “ucpal odpad” a naše energie tak nemohla již volně proudit a začala se někde uvnitř hromadit. To stažení bývá nejčastěji v pánvi a “žumpa” bývá různě hluboká. U někoho je to jen špunt, ale stále ještě může tvořit, u někoho je to do úrovně břicha, což často způsobuje ztrátu vlastních hranic, někdo je v tom až po krk, takový člověk už toho moc necítí, a někdo jiný je v tom ponořený úplně. 

Moc rádi bychom nějaké instantní řešení, lék, kouzelnou hůlku, nebo tak něco, aby to všechno zmizelo a bylo jen dobře, ale asi vás zklamu, tyhle přístupy většinou nefungují. Dokud jste v sebeodmítnutí, tak dochází spíš jen k retraumatizaci a nebo k přesunutí obsahu žumpy z jednoho místa uvnitř vás na jiné místo uvnitř vás. Často je to možné pozorovat v seberozvojových, motivačních, nebo spirituálních kruzích. V dnešní době vlastně docela dobře i v celé společnosti. Je to kvůli tomu, že v takovém případě se jen jedna část osobnosti snaží zbavit jiné, “nevhodné” části osobnosti, ale bez uvědomění, že se jen “pes tahá za ocas”.

Píšu a mluvím o tom celkem často a budu se opakovat. Když něco nepřijímáme, nebo odmítáme, neznamená to, že to zmizí. Vysvobození z tohoto začarovaného kruhu je podle mě uvnitř nás a spočívá v uvědomění a spojení se se Zdrojem, který je nepodmíněný naší osobností, tedy vším tím, co si o sobě myslíme. Z tohoto místa je možné nalézat rovnováhu a je také možné na sebe nahlížet nezaujatě, laskavě, trpělivě a s přijetím. Právě toto (sebe)přijetí otevírá náš zázračný potenciál uvolnění a (sebe)uzdravení. Ze “žumpy” se pak může stát velmi úrodný kompost lásky a soucitu a ze DNA našeho těla můžeme nechat rozkvétat vzácné dary a kvality, které jsou mnohem cennější, než všechno bohatství, uspokojení, sláva a nebo moc světa.

V tomto procesu nemusíte být sami. Vždy je možné přijmou také to, že si s vaší situací nevíte rady a že potřebujete pomoc. Tu většinou pak najdete blíž a snadněji, než jste si mysleli.

Libor Váňa