Rozhoduji se vrátit svůj hlas sobě. Ten potřebuji, abych mohl komunikovat své pocity a myšlenky, stejně jako projevovat své emoce, které si dovoluji zase prožívat. Bez nich jsem jen jako stroj, bez nich nemůžu tvořit ani milovat, bez nich necítím lásku ani v sobě.

Když necítím lásku v sobě, myslím si, že ji musím někde najít a nebo získat, že si ji musím nějak zasloužit. Tím ztrácím sama sebe, i svoji pozornost. Bez ní, jsem jen jako loutka.

Beru si zpět svoji pozornost, to nejdůležitější co mám. Nenechám se pak vtáhnout do her druhých, do her falešných hráčů, kteří o moji pozornost soupeří (hledajíc lásku). Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co si mám myslet. Když mám svoji pozornost a lásku, tak vím, co je pro mě důležité, co je pro mě správné, vím co cítím, vím kdo jsem, jsem si vědom své síly i moudrosti života.

Když jsem si vědom sama sebe, tak také vím, že moje štěstí ani láska nejsou podmíněné ničím, ani nikým z venku. Už je mám, protože jsem.

Když jsem pozorný, bdělý, všímavý, tak můžu vidět, že se všechno pořád mění uvnitř i venku, jako počasí, jako den a noc. Vidím, že to nemůžu mít pod kontrolou a že je to dobře. Mám svoji lásku, mám své vědomí i důvěru v život. To všechno mi zůstane, i když zemře mé tělo.

Koho volíš ty? Volíš sebe? Máš svoji pozornost, máš svoji lásku? Není to snad to, co jsi celý život hledal(a)?

Libor Váňa