Kéž by někdo viděl a ocenil, co všechno pro druhé dělám, jak náročné to je, jak moc obětavé, jak samozřejmé, že kvůli tomu dávám na stranu i své vlastní potřeby,  někdy i zdraví.

Přála bych si, aby se tak ke mě chovali i oni, ale oni to pořád nechápou, pořád to nevidí, pořád ještě to nedokážou ocenit. Asi se málo snažím, nebo jsem špatná? Sice už padám únavou, ale možná přece jen kdybych ještě něco stihla, tak už si možná všimnou a všechno se změní.

Dobrý pocit nepřichází. Když se ale snažím a obětuji, tak je to v tu chvíli lepší, než ten špatný pocit pod tím. Co je to? Je to jen návyk? Nebo je to jen strach, že by se na mě mohl někdo zlobit, nebo mi něco vyčítat?

Ano, je to jen návyk, vnitřní otisk, minulost, která se dokola připomíná a opakuje, aby už mohla být konečně propuštěna, nikoli proto, že by s tebou bylo cokoli špatně. Jsi úplně v pořádku a tvá opravdová hodnota není ve skutečnosti vůbec podmíněna tím, co děláš, kolik toho děláš, jak to děláš, ani tím, co si o tobě myslí druzí.

Je to o tvém vztahu k sobě. Ty jsi ta nejdůležitější ve svém životě, na tobě záleží nejvíce, bez tebe, tady skutečně nemůžeš být ani pro druhé.

Být viděna a uznána je tvá vnitřní touha po spojení se svým nitrem, se svým citem, svojí zranitelností, se svou hodnotou, se svým Zdrojem. Není to o snaze, ale o zaměření pozornosti správným směrem. Není to nikým podmíněno, můžeš si o tom rozhodnout sama, když to víš.

I lidé okolo tebe mají podobné vnitřní otisky, také mají minulost, která je formovala, dost možná také nevnímají svoji skutečnou hodnotu a možná se také cítí podobně nevidění a touží po přijetí a ocenění, třeba jen jiným způsobem. Za to ty nemůžeš, není to tvá odpovědnost, to je jejich.

Když překračuješ své hranice, tak nepomáháš ani sobě, ani jim. Tím se jen opakuje minulost. Teď už to víš a proto se už nemusíš snažit změnit druhé a nebo se více zavděčit. Teď už můžeš pokračovat s klidem a vědomím, že jsi úplně v pořádku taková, jaká jsi. Můžeš si teď začít více všímat, jak úžasná jsi, jak velké máš srdce a můžeš se učit s každým nádechem o kousek více vidět sama sebe, o něco více vnímat a respektovat své hranice.

To je celé, ten největší dar, který sobě i druhým můžeš dát jsi Ty.

S láskou od průvodce, Libor