Cítil jsem obrovský chlad, prázdno a samotu. Nevěděl jsem, co s tím. Věděl jsem, že hledání pozornosti venku mi nepomůže. Ani nové vztahy, ani další lajky, popularita, noví klienti, lepší práce, více peněz, nebo větší vnější jistoty. Všechno mám, ale necítil jsem to uvnitř, protože moje pozornost byla venku. Nové knihy, nové články, videa, komentáře, návody, fotky, filmy? Ne, nic z toho by nebylo schopné zaplnit to prázdno a chlad. Věděl jsem, že potřebuji zdroj. Tentokrát však už ne ten vnější, ale vnitřní.
Vrátil jsem se k sobě, zabalil pod deku a pod peřinu a pozoroval jsem ten chlad v těle. Všechny rozptýlené myšlenky, které chtěly najít nějaké řešení jsem s láskou pouštěl a pozornost jen opakovaně vracel zpět do svého těla. V mém těle, jakoby nic nebylo, jen chlad a prázdno. Nechtěl jsem ten chlad a prázdnotu vidět. Zdálo se být snazší a lákavější to teplo, lásku a naplnění hledat někde venku. Přece: “Když se budeš víc snažit, když si to zasloužíš, tak to určitě přijde”. Říkal ten hlas v mysli, který byl spíše programem než živou duší.
Věděl jsem, že tentokrát už to můžu udělat jinak, už to znám, znám možnost naplnění zevnitř. Tiše jsem pozoroval ten chlad a prázdno. Všechny ty myšlenky, které se mě snažily přesvědčit, že když teď nebudu nějak užitečný, tak že umřu, se začaly rozpouštět a já jsem jen vnímal, že všechno, co jsem hledal, už v sobě dávno mám, že všechno už to tady je a vždycky bylo, jen jsem to přes to hledání a úsilí neviděl. Nemusel jsem dělat nic. Čím méně jsem toho dělal, čím méně jsem přemýšlel, tím více klidu a tepla se vracelo do mého těla. Takže tohle je ta láska? To opravdu nemusím bojovat, abych ji získal? To opravdu jen stačí přestat bojovat?
Ta jednoduchost je tak hluboká, hlubší než mysl, která to nedokáže pochopit, a proto to nechce. Protože ona sama se v tom rozpouští, ona sama v té lásce mizí. Místo mysli je tam vědění. Místo snažení je tam poznání. Místo konání je tam bytí, které obsahuje vše – nehybnost, stabilitu i pohyb. Není tam nikdo, kdo by si to uvědomoval, a stejně to je. Je to tiché a zároveň to naslouchá. Pro toho, kdo tomu chce naslouchat také, to nejde přeslechnout. Ticho promlouvá tichem, svými vlastními slovy bez jazyka, bez představ i bez tvaru. Je to naplněné samo ze sebe, je to nevyčerpatelné a nepodmíněné. Chlad, ani prázdnota už tady nejsou, už není ani hledání, není kdo by hledal, ani nic, co by mělo být nalezeno. Zbývá už jen jediné, tiché odevzdání.
S Láskou, Libor
