Ha 
baví mě to. Je to sranda pozorovat sám sebe, jak se měním, otevírám, dozrávám, rozkvétám. Býval jsem plný studu, paralyzovaný strachem, skoro vždy, když jsem se chtěl projevit. Byl jsem zakomplexované klubíčko zamotané někde uvnitř povrchních masek a obran.
baví mě to. Je to sranda pozorovat sám sebe, jak se měním, otevírám, dozrávám, rozkvétám. Býval jsem plný studu, paralyzovaný strachem, skoro vždy, když jsem se chtěl projevit. Byl jsem zakomplexované klubíčko zamotané někde uvnitř povrchních masek a obran.O tom, že bych někdy mohl bydlet na Kanárech jsem snad ani nesnil, ale moc jsem si přál osvobodit své nitro, moci se svobodně projevovat.
Vnitřní kritik toho ještě vidí mnoho, co je potřeba zlepšit, ale už ho neberu tak vážně. Mám ho jako dobrého přítele, který mi pomáhá se sebereflexí, už ho však nenechávám rozhodovat o mém životě.
V něčem má ten perfekcionalista však určitě pravdu, a tak to sem aspoň dopíšu.
Oddělovat se od nepříjemných pocitů a emocí je vhodné teprve až když je velmi dobře rozvinutá, vědomá, a přijatá celá emoční i pocitová škála a to právě především v těch nepříjemných oblastech. Nesmí to být naopak či dřív, pak je to totiž útěk, oddělování či popírání. To je velké riziko na cestě sebepoznání. Zneužít se k tomu dá cokoli, třeba i meditace, ale o tom až někdy jindy.
Oddělení nepříjemných, bolavých či pichlavých emocí (toxický stud, vina, úzkost, strach..) přichází až ve fázi, kdy je jedinec už schopen rozlišovat svoji esenci od částí osobnosti, které se obecně nazývají jako vnitřní Oběť či méněcenná část. Tyto části jsou závislé na utrpení a jsou toxické.
Utrpení, ve své čisté podstatě je nepostradatelné a velmi důležité. Není ale potřeba to s ním přehánět, či se v něm zbytečně cyklit.
Stejně jako utrpení je totiž důležitá i radost! 
a pro tu je potřeba v sobě někdy udělat prostor tím, že prostě přestaneme hrát všelijaké role oběti.
S Láskou, L.
